Hlavní obsah

RECENZE: Vona vás v klidu nenechá

Připravte se, budete se bát. Tak se dá do několika slov shrnout novinka spisovatelky Petry Klabouchové Vona. Autorsky se v ní vrací do kraje, který důvěrně zná, na Šumavu. Do doby, kdy tahle část byla veskrze osídlená německy mluvícími obyvateli, jejichž životy řídila hlavně (ne)milosrdná příroda. V příběhu plném násilí, strachu a tmy vám představí svět, jenž dávno zanikl, ovšem v něčem, v někom stále žije.

Foto: Host

Obal knihy

Článek

Rodačka z Prachatic, již dlouhodobě živí zejména hudební produkce, nabízí čtenářům ve Voně další obrázek Šumavy, která na první pohled ani nepůsobí jako hory, ale dokáže být mimořádně krutá. Jak je jejím zvykem, smyšlený příběh staví na reálných základech.

Ve Voně své postavy nabaluje na události z roku 1853, kdy odlehlé osady pod Huťským štítem čekaly jaro, jenže přišly jen další přívaly sněhu.

Obyvatelé zvyklí si „tam dole“ doplňovat v tento čas zásoby jídla se ocitli na hranici smrti vyhladověním. Usedlosti navíc začala decimovat neznámá nemoc. Šílenství a hrůza obcházely dům po domě, v nichž se rychle ztrácela samotná podstata lidství.

Klabouchová dusivou atmosféru rozplétá v několika časových rovinách. Dávné tragédie si s sebou nesou všechny postavy jejího díla. Katarze je spojená s roky poměrně nedávnými. Společně vypráví téměř zapomenutý příběh, v němž podstatnou roli hraje genetika, vlci, pověry, nepřející duchovní, ale také víra v dobro a mateřskou lásku.

Právě ženy jsou nositelkami změn, ač na Šumavě dlouho nemají téměř žádnou cenu. Tedy alespoň v rodině, na níž ulpělo prokletí z poloviny 19. století. Nemají ani právo na svá jména, jsou to prostě Vony.

Neosobní zájmeno v sobě obsahuje vše, na co mají právo. Nejcennější je na nich přitom ze společensky zažitého kánonu jediné: poslušnost. V sevřeném, až klaustrofobním prostoru komunity, hor a stavení není na vzdor prostor ani čas.

Není pochyb, že tahle kniha je silná právě díky všudypřítomnému zlu. Místy v něm není ani jiskřička světla, dané pasáže máte nutkání v rámci své duševní pohody přeskočit.

Odhadla bych, že to spíš neuděláte, tak nějak by vám v ději později chyběly, což tušíte. Z tohoto pohledu spisovatelka překonala svůj jiný titul, Ignitus fatuus, u nějž jsem se rovněž bála, jen, jak jsem s Vonou zjistila, ještě málo.

Klabouchová vám v ní vydechnout zkrátka nedá. Nechce. Žánrově staví v historických, přírodních kulisách temný thriller, který plynule přechází v horor, jenž sem tam sklouzne k detektivce. Tipuji, že ani velmi poučený čtenář (čtenářka) konec Vony neodhadne.

Což je věc, jíž si vždy na knihách cením. Přidáte-li ke všemu autorčin vytříbený sloh, umění popisovat věci, lidi, události přímočaře, nekomplikovaně, není pochyb, že tenhle titul bude v Česku (v rámci beletrie) jedním z letos nejprodávanějších.

Nabízí intenzivní zážitek, v němž – přes všechnu brutalitu – se sem tam objeví i všemi vyhlížené slunce. Díky vypravěčskému umu autorky ho přečtete rychle. Po posledním slovu vás asi napadne: tohle je spisovatelka, která skutečně umí popsat zlo.

Petra Klabouchová: Vona
Nakladatelství Host (2026), počet stran 304
Hodnocení: 85 %
Související témata:
Kniha Vona

Výběr článků

Načítám