Článek
Váš proslov sklidil velký potlesk už v sále. Bylo to překvapení?
Když vstalo dva tisíce lidí a tleskalo vestoje, jsem pochopila, jakou mám solidární mezinárodní podporu, protože jsem pojmenovala něco, co trápí všechny na světě, a tito lidé mi rozumí.
Což se potvrdilo, když jsem měla rozhovory nejen pro německé, ale i pro francouzské, americké, tchajwanské, španělské nebo bolivijské noviny. Jde o problémy, které trápí lidi všude na světě.
Jsem nesmírně unavená, protože jsem pět dní téměř nespala, měla jsem každý den akce od rána do noci nejen na veletrhu, ale po celém Frankfurtu. Do celkem osmnácti akcí se nahromadily rozhovory pro média, některé jsem dávala ve tři v noci, protože jindy nebyl čas.
Čerstvě mi německy vyšly romány Čokoládová krev a Kobold a výběr z esejistických textů posledních deseti let, které původně vyšly anglicky, čínsky a německy, kniha se jmenuje Odradek und die Prager Schwalbe. Francouzsky pak kniha Fascinace ďáblem. Literaturu nepíšu, literaturu žiju.
Je to náročné.
Když říkám, že literatura nezná hranice, myslím to vážně. Ten standing ovation ve Frankfurtu jsem nečekala, v historii veletrhu – byla jsem na něm po osmnácté – se to nikdy nestalo. Jen to dokazuje, jak je situace celosvětově vážná.
Zažívala jsem dojemné a vděčné reakce napříč zeměmi nejen Evropy, ale i světa, i americká kolegyně mi řekla, že už pomalu rezignovala, ale že jí můj projev dodal novou odvahu postavit se trumpismu. Ukazuje se, jak je v těžkých dobách síla pravdivého slova mocná. Vděčnost byla autentická, hluboká, lidská, pro mnohé jsem popsala reálnou situaci i nebezpečí visící ve vzduchu. Je to problém naší civilizace.
Všude se mocní snaží dostat pod kontrolu nezávislou kulturu, umění a žurnalismus. Znovu razí přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ukazuje se, že se vždy najdou loajální oportunisté a zbabělci, kteří rádi přistoupí na hru novodobého populistického a autoritářského myšlení. A už se to děje i u nás. Byla jsem například šokovaná, jak rychle našla na Slovensku ministryně kultury Martina Šimkovičová náhradu, když odvolala „nepohodlné“ ředitele galerií, divadel, festivalů… Říkala jsem si: nastane obří solidarita, nikoho nenajde.
Bylo to rychlé, že?
Během mrknutí oka. Vždy se najdou ti, kteří nemají talent, trpí komplexy méněcennosti, jsou průměrní, amorální, ale vycítí šanci. To se děje všude. I tohle jsem se snažila pojmenovat. Jak část umělců a intelektuálů kolaboruje a nestydí se. Projev pro Frankfurt jsem promýšlela dlouho a ze všech perspektiv, v šedesátistránkové verzi, která nyní vychází francouzsky knižně pod titulem Fascinace ďáblem.
Radka Denemarková při svém projevu na zahájení Frankfurtského knižního veletrhu
Zmínila jste ministra kultury Otu Klempíře (Motoristé sobě). Setkali jste se ve Frankfurtu?
V projevu mi nešlo o konkrétní jména, protože podobných Klempířů se nyní objevuje mnoho nejen v rámci Evropy. Jde o podstatu, kdy chce opět někdo nasazovat nezávislým umělcům a novinářům náhubky. Pokud se ptáte konkrétně, tak jsme byli v úterý ve stejnou dobu na stejném místě v obřím sále. Osobně se s ním setkat nechci. Proč taky.
Ten člověk umlčuje kulturu a volá po dialogu? Za každého mluví jeho činy, říkat si může kdo chce co chce. Je konstantní celý život, jeho hodnoty se s mými míjejí. Žijeme každý na jiné planetě. Po jeho nástupu do funkce ve mně ještě doutnala jiskřička naděje, že bude kulturu bránit, že vsadí na tým odborníků, kterými se obklopí. Jenže postupně ničí vše dobré. A je to motoristický virus, jde jen o jejich ega. Jeho nezajímá ani kultura, ani umělci.
Vypadá to, že jste si na něj udělala rešerši.
Jak to myslíte? Nejde přece o jeho osobu, je to obrázek naší vlády a jejího vztahu k umění a kultuře. Ministr kultury s jakousi zvrácenou škodolibostí ničí pilíře demokracie, jako jsou nezávislost veřejnoprávních médií a po desetiletí fungující systémová podpora kultury od knihoven, přes literární časopisy po festivaly.
Podívejte se jen na jeho arogantní chování vůči množině kulturních a profesních uměleckých asociací v případě státní kulturní politiky! Jejich letitou práci a připomínky ignoroval a dočkali se jen urážek.
A pokud ho jako například ve Strážnici nepřivítají chlebem a solí, nebo se mu nelíbí témata filmových scénářů, otevřeně vyhrožuje odebráním finanční podpory. Chová se, jako kdyby rok 1989 neexistoval a jako by stále žil za pana Husáka. Vždycky si myslím, že nemůže být hůř, a ono může, a toto „hůř“ už ani nemá jméno. I proto je důležité ukázat, že on neživí nás, ale umělci a všichni lidé v kultuře živí jeho.
Ministerstvo kultury by bez nás nebylo. A pokud ve světě o existenci Česka někdo ví, tak jenom díky kultuře, díky jménům jako Jan Ámos Komenský, Franz Kafka, Milan Kundera, Václav Havel, Miloš Forman, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček…