Miroslav Táborský: Hitlerem jsem podruhé

Až teď, v rámci příprav. Legenda o něm mě, přiznám se, trochu minula. Jinak prozradím, že má úloha je postavena na tom, že ve Třetí říši existoval plán B: Hitler se nechal naklonovat, protože se čekalo, že se jednou znovu probudí. V tom mu má ale zabránit Pérák (s hlasem Petra Stacha - pozn. red.). Vyráží opět do boje, aby zlo zastavil.

Linka je podobná, což mohu říci, protože jsem knihu nejen četl, já jsem ji i namluvil v rámci audioknihy. Oba příběhy jsou přitom skvělé.

Záleží na tom, jaký formát režisér zvolí. V případě Pasti na Péráka zvolil Jakub Tabery víceméně převod příběhu do hrané audioknihy. V mnohém připomíná rozhlasovou hru, do níž se zapojuje poměrně dost herců. U „běžné“ audioknihy bývá jeden vypravěč, který posluchače provází dějem. Komunikuje s nimi.

No a v případě románu Už je tady zas to bylo ještě trochu jinak. Je psaný v ich-formě, čili z pohledu Hitlera. Měl jsem tedy taky pocit, že ho hraju. Pořád jsem se trochu stylizoval do role Hitlera. V pasážích, kde se utrhnul ze řetězu, měl své „slavné“ projevy, jsem z jeho dikce vycházel. Naposlouchal jsem si před tím několik jeho veřejných vystoupení.

Nevím. Ale faktem je, že jsem Hitlerem už podruhé.

Ne, poslechněte si náš audiocomics, který vydává Audiotéka (hotový bude během května - pozn. red.).

Tři strany, což v tomhle případě bylo asi tři čtvrtě hodiny mé práce, včetně zkoušení a oprav. Ty pramenily i z toho, že jsem se do role opřel, zvukové budíky létaly (trošku jsem je dořval), tak jsme to jeli ještě jednou.

Hrával jsem je dříve hodně, do nějakých čtyřiceti. Pak se to začalo lámat k blbcům. Následně jsem začal hrát dobráky a komické postavy. Což souvisí i s tím, že mi přicházejí role v komediích. A ještě líp řečeno, teď mám období různých vedoucích pracovníků a ředitelů… Teď jsem shrnul svou práci před kamerou. V divadle to mám stále pestré. Řekl bych, že se pohybuju až v charakterních kruzích. Hraju Einsteina, Casanovu, starého faráře a další podobné postavy.

Moc, mě to baví. Ostatně v Česku jsme na podobné odskoky zvyklí. Jako herci v podobném modelu vyrůstáme, jsme v něm vzděláváni, školeni… Ano, vím, že ve světě to takhle nebývá. Potkal jsem několik kolegů, cizinců. Vím, že hrají tzv. v sériích. Klidně dva měsíce denně dělají stejnou hru, hrají stejnou roli, pak to uzavřou a jdou dál. Já mám radši pestrost.

Ano, třeba v rámci Shakespearovských slavností, které běží celé léto. Je to trochu jiná disciplína… Neříkám, že nutně špatná. Máte možnost každý den svou roli trošku pilovat, někam posouvat. Musíte si ale zároveň hlídat, abyste nesklouzl/a do mechanického přístupu. Mně zkrátka přijde český přístup, že každý večer hrát něco jiného, takový osvěžující.

Já poslouchám audioknihy většinou v autě, vážně. Můj prvotní výběr odráží délku cesty. Vždy se podívám na to, jestli mám šanci si příběh doposlechnout. Případně řeším, kdy a zda pojedu znovu, abych věděl, jak to dopadne. Samozřejmě řeším také téma, které mě zajímá, autora předlohy a taky to, kdo text čte. Dávám přednost krásné literatuře. Vybírám si. Dneska má audiozáznam snad všechno, pomalu už telefonní seznamy.

Někdy mi v autě zní Vančura, jindy moderní literatura. Zajímá mě příběh, ostatně ten mám rád i v divadle, ve filmu, v audioknize… A ještě se vrátím do vozu, když poslouchám nějakou audioknihu. Zjistil jsem, že na dlouhých cestách eliminuje únavu. Zaposlouchám se a strašně mě zajímá, jak to pokračuje, jak to dopadne. Klidně s mluveným slovem odjedu cestu z domova na dovolenou do Chorvatska a ani nevím, jak utekla. U hudby mi tohle nefunguje.

Vždyť já taky poslouchám někdy sedmihodinovou audioknihu, často detektivku. Těch kratších zvládnu více.