Bylo nás kolem stovky, říká Lucie Strachová, která vyrostla v kutnohorské sektě

Jsme země oficiálně ateistická, neoficiálně hodně duchovní. O spiritualitě se běžně nemluví. Jenže to, že patříte ke skupině, jako byla ta kutnohorská, zase není úplně výjimečné. Je jedno, zda docházíte na meditace, na přednášky, šamanské rituály…

Plus asi všichni Češi říkají: něco je nad námi, jen nevím, co. Což je přesně prostor pro manipulátory, duchovní vůdce, kde své „duše“ loví. Problém také je, že v Česku chybějí mechanismy, jak případným jejich obětem pomáhat. Musíte hodně hledat, abyste si pomoc našla, abyste se díky ní mohl/a uzdravovat.

To nám nevysvětlil. I proto tenhle moment v mé knize není vylíčen detailněji. Je hlavně o mně, o holce, která v tomhle společenství vyrostla. Příběh tak rámuji sebou, ne Richardem.

Měla jsem z něj respekt, byla to „velká postava“, měl charisma. Jinak na mě ale celkově působil mile, hned si s každým tykal. Rysy jeho povahy jsem objevovala postupně, navíc se časem měnily. Uměl zaujmout, uměl mluvit, naslouchat, a ač – co vím – žádné velké vzdělání neměl. Byl vyučený kuchař, živil se i jako hlídač.

Nikdo z nás tohle ovšem nikdy neřešil. Neptali jsme se ho na to, co vystudoval, co dělá. Nebylo to důležité. Stejně tak jsme neměli ani žádný název. Prostě jsme byli ti, kteří za Richardem chodili. No a on bydlel v Kutné Hoře.

Každý měl určenou skupinu, kterou navštěvoval. Ale ani v ní se s dalšími moc nevybavoval. Richard navíc různě lidi mezi sebou vzájemně propojoval, míchal jedince tak, jak uvažoval za vhodné. Skupiny jim měnil. Mimo jiné odděloval děti, které dospěly, od rodiny… S někým jsem se tak znala jen od pohledu, předávali jsme si, doslova, vzájemně dveře. Ovšem jádro kolem Richarda, k němuž jsem také v jeden čas patřila, bylo pevné.

Kolem stovky, pak ho Richard začal zmenšovat. Lidí se zbavoval, jak uznal za vhodné. Tvrdě, nekompromisně. Navíc tu byli i ti, kteří za ním jezdili jen jako za léčitelem. Jiných setkávání se neúčastnili, jeho rady do svých životů neimplementovali. Nepili mimo jiné instant (proteinový nápoj) či acidofilní mléko, ale pozor! Kefír nedoporučoval, stejně jako kávu.

Kefír vzniká kvašením, je v něm zbytkový alkohol, říkával k tomu Richard. Možná to vypadá jako blbost, jenže – když začnete dohledávat fakta – ono mu to vždy plus mínus v něčem sedělo. Obecně se snažil, aby „jeho“ lidé žili a jedli zdravě, nutil nás číst nápisy na kupovaných potravinách…

Vše připomínalo hodně alternativní návštěvy u lékaře. Důležité byly jeho dotyky na vašem těle, propojení s lidmi v místnosti. A ano, u mě ekzém zmizel. Možná, že to bylo tím, že mě dokázal uklidnit. Všichni víme, že tyhle věci jsou hodně psychosomatické. Jenže výsledek byl úžasný. Najednou jsem neměla hnusné ruce, kvůli nimž se mi děti smály. Kdykoli jsem se mu, byť v myšlenkách, postavila, vzpomněla jsem si na to, jak mi zmizel ekzém.

Později určitě. Jako dítě si ale pamatuji, že ještě chodil do práce. I proto se k němu jezdilo pozdě večer, o víkendech. To se časem změnilo a jeho nadstandardním příjmem jsme byli my. Počet lidí v rámci jednoho, půlhodinového, sezení se pohyboval od čtyř do šesti. Ve dnech, kdy pracoval, měl skupiny řazené od brzkého rána do večera. Dával si jen pauzu na oběd.

Minimálně si určitě stěžovali. Kvůli tomu se Richard opakovaně stěhoval. V prvním bytě, kam jsme za ním začali chodit, bydlel výš. A sousedi si stěžovali, že tam výtah jezdí pořád nahoru dolů, že se jim domem stále kdosi courá. I z druhého bytu, v přízemí, musel z těchto důvodů odejít, aspoň nám to takhle říkával.

Žádná pevná filozofie se v ní nevyznávala. Richard doporučovanou literaturu, vesměs ezoterickou, motivační…, knihy střídal. Hodně toho nechával na nás. Pak jsme se ho stejně na vše ptali. Ostatně podobný přístup odráží celou českou spiritualitu. Nevěříme většinově v určitého boha, všichni však věříme v „něco“. Vytváříme si vlastní spiritualitu. A o to šlo i Richardovi. Věděli jsme, on to věděl taky, že bude nad všemi knížkami.

Vidíte, ptáte se na důvod. My to nedělali. Prostě se to řeklo, a tak to bylo. Cílem byla očividně naše disciplína, kterou budoval na drobnostech. Ráno se tak vstalo, vytíralo, pak se dělaly další věci, třeba se klikovalo. Šlo o budování rutiny, což mělo velký formující význam.

Zvyknete si. Stejně tak rychle si odvyknete. Dnes vytírám jednou týdně, když se zadaří.

Na 80 %, až 90 %. Jde o mé vzpomínky, které jsem konzultovala s těmi, kteří mi zbyli. Přece jen, do společenství mě rodiče přivedli poměrně brzy, ne všechno jsem si pamatovala.

Seriál (pracovní název Stoupenkyně – pozn. red.) by podle mých informací neměl být o mně ani o mé rodině. Scénář jsem neviděla, ale pokud není příběh o mně, tak to asi není ani nutné. Sešla jsem se s Mirem Šifrou, jedním ze scenáristů, řekl mi, jak vše chtějí zpracovat. Tím to skončilo.

Vadilo, hlavně kvůli tomu, že je to můj život a mám své umělecké ambice, jak ho zachytit. Kdybych se tedy v postavě seriálu Oneplay měla poznat, čekala bych, že to se mnou tvůrci proberou, že budou naslouchat tomu, co jim říkám.

Vazby mezi sebou obnovili spíš jednotlivci. Třeba já se sestrou normálně komunikuji. Pro ty, co nečetli moji knihu, dodám, že tohle bylo vždy poměrně složité. S mámou, s níž jsem měla taky velmi komplikovaný vztah, je to o moc lepší. Řekla bych, že možná vůbec nejlepší v mém životě. Se zbytkem rodiny se vztahy zatím neurovnaly.

Momentálně působím jako asistentka pedagoga. Jinak jsem učila několik let. Neodhadla jsem ale síly, vyhořela jsem. Současná práce mi dává víc času na jiné aktivity. Než jsem do ní nastoupila, nechala jsem si čtyřměsíční volno na psaní knihy.

Asi každého napadne souvislost, že tím chtěl získávat další stoupence. Takhle to ale nebylo. Jak jsem už říkala, žádnou ucelenou filozofii nehlásal. Jednou jsme studovali elfy, pak anděly. Měnil to někdy dost rychle. Spíš tedy v případě volby mé profese chtěl, abych na něj měla čas. Učitelství má tu výhodu, že máte prázdniny, nejste v práci do noci, je to stabilní…

Vše popsané na mě taky později dolehlo.

Tohle mi docházelo postupně. V době, kdy jsem patřila k Richardovu společenství, jsem měla pocit, že jsem miliardářka. Přišla jsem si tak hlavně proto, že jsem neměla žádné koníčky, schůzky, obědy, akce… Žádné výdaje navíc, které většina lidí nejspíš má. Žila jsem tak, že jsem chodila do práce, platila malý nájem za byt, ostatní moc neřešila. Zpětně si říkám, že jsem ty časy mohla využít trošku líp…

V rámci uzdravení jsem z ní musela úplně odejít. Byly časy, kdy jsem doslova nesnášela všechny motivační příručky. Rozhodla jsem se cíleně, že se už nebudu snažit být lepší. Teď vím, že prostor pro duchovno ve mně stále je. Žít s tím, že po smrti je černá díra, nevěřit v nic, je hodně náročná věc. Uvidím, co přijde.

První úplně byl anonymní podcast (ne!)Závislá. V něm jsem ještě neměla tvář. Ten taky rozhodl o tom, že chci vše vyprávět pod svým jménem. Vznikl podcast Zmagořená, do něhož – přiznám se – už jsem taky pár měsíců kvůli knize nic nenahrála. Teď bych se v něm chtěla zaměřit na rozhovory s lidmi se zkušeností s alternativní spiritualitou.

Mám velkou šanci, abych to dala. Třeba díky tomu, že jsem vyhledala odbornou pomoc. V rámci sezení zpracovávám témata z dětství, a i ta další. Zároveň vím, že jsem se musela hodně věcí učit znovu. Například navazovat vztahy s lidmi, anebo osvojit si to, co je „normální“.

Odmala mě učili, jak mají fungovat „správné“ vztahy mezi mužem a ženou, včetně těch intimních. Nynější partner se mnou rok tak doslova trpěl. Ustál to, je neuvěřitelně silný. Obecně lze říci, že děti ve společenstvích, kam patřila naše rodina, nemají co dělat. Nemají svobodnou volbu.

Nikdy jsem si tuhle otázku nemusela položit. Vím, že ji řešili jiní lidé. A co si myslím? Na 99 % bych zůstala. Byla jsem chycená. Zkusila jsem si život bez něj a měla jsem pocit, zkušenosti, že život bez něj je úplně k ničemu a že já jsem bez něj k ničemu. Ale třeba sestra od něj odešla. Já fungovala s tím, že jít proti němu s sebou přináší bolest, neúspěch.

Vím, co se o sektách traduje, ale Richard se i v tomhle lišil. Vyhrožoval, nadával, ponižoval, ovšem ruku na ty, co mu platili, nevztáhl. Ani nikoho, co vím, sexuálně nenapadal. Ano, chtěl, abychom na něj koukaly „jako na charismatického chlapa“, ale své pozice nezneužíval… Jinak se choval ke svým partnerkám. Ty opravdu až brutálně trýznil, sexuálně napadal. Agresi si vybíjel na nich, znala jsem dvě.

Kolem padesátky. Jeho duševní stav se v té době stále zhoršoval. Podle mě na tom nebyl dobře ani zdravotně. Lidé navíc od něj začali ve větším počtu odcházet, což špatně nesl, a tak začal přitvrzovat pravidla pro zbylé členy. Možná se celkově nahromadilo víc věcí, které neunesl, vyřešil to asistovanou sebevraždou. Možná po něm šla i policie, kdo ví. Jisté je, že do vězení by nešel.