Článek
V terezínském ghettu byl Arnošt Lustig internován od listopadu roku 1942, když mu bylo necelých šestnáct let. Setkal se tu i s o třináct měsíců mladším Petrem Ginzem, který v ghettu založil a redigoval časopis Vedem.
Do Terezína, do předsálí kina v Malé pevnosti, se teď Arnošt Lustig pomyslně vrátil. Z papírové makety v životní velikosti sleduje dění v sále, kde probíhá výstava připomínající, jak nahlížel na důležité okamžiky a milníky ve svém životě.
Výstava Arnoštova cesta vychází ze stejnojmenné grafické knihy, kterou podle vzpomínek Lustigovy dcery Evy sepsala spisovatelka Markéta Pilátová a fotokolážemi doplnila ilustrátorka Eliška Podzimková. Výstavu v Terezíně ve čtvrtek i před zraky rakouského velvyslance Philippa Charwatha zahájila sama Eva Lustigová.
„Památník Terezín je velmi symbolické místo, nejen pro Arnošta, mého tatínka, ale i pro moji maminku, protože ona tady také byla se svou sestrou. Arnošt říkal, že tady strávil hlavní roky svého dospívání. Bylo mu skoro šestnáct let, když přijel, v listopadu 1942, a odjížděl, když mu bylo skoro osmnáct let. Hodně věcí o tom strašlivém světě objevil právě zde,“ řekla Eva Lustigová.
Výstava sestává z velkého množství panelů, kde každý jeden přibližuje Lustigův pohled na určitou konkrétní situaci, místo, vzpomínku nebo milník v jeho životě. Lustigovy promluvy jsou tu zachyceny tak, jak si je ve vzpomínkách vybavovala právě jeho dcera.
„Nádherné na tom je, že Markéta Pilátová to sepsala do formy, která je čtivá a poutavá a rychle to zaujme mladou generaci i od 13 a 14 let, a o to nám šlo,“ řekla Novinkám spisovatelova dcera. „Je to vlastně o tom, jak Arnošt Lustig vychovával své děti, tedy mě a mého bratra, a jaké měl v životě hlavní milníky,“ dodala.
Jednotlivé panely nesou názvy jako V koupelně, Libeň, Nesmíš, Hagibor, Láska, Setnina, Fašírka, Dostojevskij, Zamknuté housle, Tažný pták nebo Amerika, Izrael či právě Terezín. Novinkám Eva Lustigová řekla, že si ráda připomíná interakci s tatínkem, zachycenou na panelu V koupelně.
„Byly mi asi dva roky, bydleli jsme tehdy v malé garsonce na Vinohradech a Arnošt se večer vrátil z práce, z rozhlasu, a chtěl psát. Maminka mu ale řekla, že my ostatní chceme spát, a jestli chce psát, tak ať jde do koupelny. Tam se posadil do vany, maminka mu přes ni dala vál na těsto a na to si postavil psací stroj,“ vzpomíná Eva Lustigová.
„Já jsem mu tam pak šla dát dobrou noc a údajně jsem mu vzala jeden popsaný list jeho literatury a snědla jsem ho. Arnošt se rozzlobil a maminka to musela uklidňovat. Dodnes vyprávím, že takto se mi dostala Arnoštova literatura do žaludku a mám ji tam dodnes,“ dodala.
Jen příběhy jsou věčnost
Poslední panel, kterým výstava končí, se jmenuje Věčnost a příběhy. Zachycuje, jak Arnošt Lustig reagoval na dotaz, proč pořád něco vypráví. „Protože to je jediné, co má cenu. To je jediné, co mě přežije. I z mého života bude jednou příběh. I z těch vašich. Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy.“
Výstava měla premiéru v únoru v Moravské zemské knihovně v Brně, odtamtud putovala na vídeňskou univerzitu a přes ambasádu v Bernu se dostala do Terezína. Tam bude přístupná do konce roku. Od března příštího roku bude k vidění v rozhlasové Galerii Vinohradská 12 v Praze.
