Článek
Jak se zrodila hlavní postava Času vos, podivínský samotář Ptáčník?
Od začátku jsem věděla, že chci napsat knihu o cestě ke šťastnému životu. Měla jsem představu dvou hlavních postav, muže a ženy, která se vrací do rodného města, o němž si myslí, že ji dovede zpět ke spokojenosti. O mužském protagonistovi jsem věděla, že bude mít souvislost s tím, co se oné ženě v minulosti stalo.
Přemýšlela jsem, jaké jim dám rysy, aby byli živoucí. Muže jsem napsala jako samotáře, který je ale ve své samotě spokojený. Musí však mít nějakou vášeň, jež mu naplňuje život. Dala jsem mu proto do vínku ornitologii.
Druhá postava Bára se zase zabývá botanikou. Který obor je vám bližší?
Bára je zahradnice. Tato postava mi přišla na mysl před dvěma lety, kdy jsme s manželem rekonstruovali domek a zcela přitom zničili zahradu. Museli jsme ji znovu založit, tím pádem jsem byla do zahradničení ponořená.
Jsem ale špatná pěstitelka. Co zasadím, to příliš neprospívá. Napůjčovala jsem si proto spoustu odborné literatury a dívala jsem se na pořady o zahradničení. Je to úžasný koníček, při němž úplně vypnete hlavu. A když se vám pak podaří něco vypěstovat, přichází i radost.
V románu vyprávíte také o lidské závisti, která může být velmi ničivá. Setkala jste se s její silou i ve vlastním životě?
Když je člověk předmětem závisti, tak o tom vlastně neví. Všichni se v životě setkáváme s nehezkými věcmi, mezi které patří i tato vlastnost. Zajímalo mě prozkoumat, jak se s ní postavy vyrovnávají. V románu hraje podstatnou roli, není však jádrem knihy.
Po skutečně temném románu Les v domě jste se vydala optimističtějším směrem. Cítila jste potřebu si oddechnout?
Nebyl za tím tento důvod. Snažím se, aby každá má kniha byla jiná. Gros jsou pokaždé vztahy, proměňují se ale doba, prostředí a kulisy.
V případě Času vos jsem si chtěla zkusit napsat pozvolnější, více psychologický příběh, který postupně zvyšuje tempo. Trochu optimističtější možná je, přestože se i v něm dějí špatné věci. Poselstvím románu je, že štěstí nemůžeme hledat okolo sebe, ale uvnitř v sobě.
Nejúspěšnějším románem bestselleristky Aleny Mornštajnové zůstává Hana.
Předloni se právě kolem Lesa v domě strhly vášnivé diskuse kvůli domnělému plagiátorství. Ovlivnily vás jako autorku?
Nemyslím si. Jedna z věcí, kterou jsem si z ní odnesla, byla, že musím psát tak, jak psát chci, a nenechám si do toho mluvit. Můj styl nebo výběr témat kauza vůbec nezměnila.
Loni jste vydala několik knih pro malé čtenáře. Co vás na psaní pro děti baví?
Je pro mě návratem do dětství a formou psychoterapie. Můžete výrazně popustit uzdu fantazii, přesto je stejně zapotřebí dělat rešerše. Dětem nelze předestírat něco nepravdivého. Tvůrčí hranice jsou však rozvolněnější.
Jste babička. Čtou vnoučata vaše díla?
Jsou ještě malinká, ale předčítáme jim je. Milují to.
Vaší nejúspěšnější prózou pro dospělé čtenáře zůstává Hana, která se v dubnu dočkala už třetí jevištní adaptace, tentokrát v pražském Divadle na Vinohradech. Udělala vám inscenace radost?
Byla jsem na její premiéře a je skutečně moc povedená. Líbí se mi, jak každý ze tří režisérů vidí jádro knihy v něčem jiném.
Zatímco pražské představení se hodně soustředí na historická období, v nichž se Hana odehrává, inscenace v Mahenově divadle v Brně je intimnější. Největší pozornost upírá na titulní hrdinku.
Ta, která se hraje v královéhradeckém Klicperově divadle, je přímo feministická, má pouze ženské obsazení.
Jak pokračují práce na zfilmování Hany a stejně tak na celovečerní verzi vašeho románu Listopád?
Listopád se připravuje jako čtyřdílná televizní minisérie a podle posledních zpráv je na dobré cestě. Hana se chystá už asi sedmým rokem. Natáčení by snad mělo začít příští rok v létě.
