Kamil Střihavka: Nikdy jsem nechtěl zpívat někomu k jídlu. Ani prezidentům

V roce 2018 mě oslovil můj dlouholetý kamarád z Teplic Miloslav Levek. Patřil do komunity tamních rockerů, pohyboval se kolem Kabátu, Motorbandu a dalších kapel. Potom z mého života zmizel, odletěl do Ameriky.

Vrátil se jako filmař, který mimo jiné natočil celovečerní dokumentární film Motorband Restart, v němž na příběhu skupiny Motorband a jejího kapelníka Libora Matejčíka skvěle popsal vznik metalové scény v osmdesátých letech v Československu.

Za mnou přišel s námětem na pořad, který představí svět a život hudebních osobností. Zeptal jsem se ho, proč si vybral jako moderátora zrovna mě, a on mi řekl, že by jako nástavbu rád zachytil vztahy mezi muzikanty. Ikony Kamila Střihavky nejsou talk show. Naším cílem bylo natočit osobnostem české scény jakési medailonky. Lepší výraz jsem pro to, bohužel, nenašel.

Chtěli jsme točit padesátiminutové dokumenty. Televizní formát ale podobným pořadům dává pouze pětadvacetiminutový prostor. Když jsme o délce diskutovali, producent České televize Jiří Hubač nám řekl, že je lepší, když takový pořad skončí a divákovi je to líto, než aby koukal na hodinky a těšil se na konec. Dali jsme mu za pravdu. A nakonec jsme si uhádali o minutu více.

S přechodem do České televize nám hodně pomohl náš výkonný producent Adolf Zika. Přivedl nás právě k Jiřímu Hubačovi, za což jsme byli vděční. S Miloslavem Levekem jsme totiž původně mysleli, že natočíme jednotlivé díly a zveřejníme je na YouTubu. Na televizní vysílání jsme nemysleli.

Bylo to jedno z hledisek. Miloslav Levek věděl, že můj přínos natáčení bude ten, že muzikanty znám a naše povídání bude bezprostřední. Cílem bylo, aby se naši hosté v domácím prostředí uvolnili natolik, že přestanou vnímat kamery. Výsledkem jsou nenucené a neformální hovory. Nakolik se nám to podařilo, už bude muset posoudit divák.

Například Petru Jandovi z Olympiku je už skoro osmdesát. Všechno zásadní natočil, mohl by žít z toho, co udělal, ale když jsme mluvili o muzice, proměnil se v nadšeného kluka se spoustou chuti do další práce.

Chtěli jsme ukázat, že ti lidé jsou výjimeční nejenom tím, co v hudbě dokázali, ale i zaujetím pro věc. Muzikanti si nás brali k sobě domů, do studia, do svých pracoven, na koncert i do zákulisí.

Šlo nám o to, do medailonků dostat i specifický humor, který vyznávají. Také jsme si spolu na konci medailonku zahráli. Šlo nám o to, aby to bylo zábavné a aby se lidé dozvěděli i něco, co o svých ikonách nevěděli. Řadu nových věcí jsem se ke svému úžasu dozvěděl i já.

Dan Bárta chová včely. Tak dlouho nám sliboval, že nás vezme na chalupu a ukáže nám je, až mu ty včely uletěly. Místo toho nás vzal do zákulisí natáčení jazzového koncertu pro Českou televizi. Lou Fanánek Hagen mě překvapil tím, že jeho skupina Tři sestry má ve smlouvě na koncerty zakotveno, že musí během produkce požívat alkoholické nápoje.

Roman Holý mi pak způsobil několik horkých chvilek. Například tím, že se mě, moderátorského eléva, začal ptát on a celé to završil hudebním kvízem, který mi v průběhu rozhovoru prostě zadal.

Michael Kocáb si na mě zase připravil habaďůru. Viděl jsem, že se při tom baví a čeká, kdy mě dostane. Já ale nehnul brvou a celou jeho one-man show jsem s ním prošel a hrál roli, jakou jsem hrát měl. Když jsme si to pak pouštěli, strašně jsme se u toho nasmáli.

Přidal spoustu historek, které se nám do těch šestadvaceti minut, bohužel, nevešly. Ať už tu, jak se seznámil s Frankem Zappou, nebo jak ho přes ochranku propašoval na mejdan s Georgem Bushem a Václavem Havlem. Zappa nezklamal a způsobil tam obrovský skandál. A také mi vyprávěl, jak francouzský prezident Jacques Chirac řešil mě.

Byli jsme pozváni, abychom při summitu NATO v roce 2002 představili ve Valdštejnském paláci v Praze suitu, kterou napsal Michal Pavlíček. Oslovil ho k tomu Václav Havel.

Já ale nikdy nechtěl zpívat někomu k jídlu, ani prezidentům, a odmítl jsem to i tenkrát. Mám to tak celý život. Produkčním té akce byl režisér Václav Marhoul. Když jsem mu řekl, že při večeři hrát nebudu, a odešel jsem, málem zešedivěl. Dohnal mě až venku a přemlouval mě. Vysvětlil jsem mu, že nemám problém s tou akcí, ale že na pódium přijdu, až hosté dojedí.

Dopadlo to nakonec dobře. Václav Havel díky své empatii dokázal posunout celý program tak, že jsme hráli až ve chvíli, kdy hosté dojídali moučníky. Ale teprve teď jsem se od Michaela Kocába dozvěděl, že můj postoj řešili oba prezidenti.

Dnes na to vystoupení vzpomínám jako na silný zážitek. Ve Valdštejnském paláci měli na obrovských lustrech svíčky, které vytvářely až magickou atmosféru. Ta suita začínala dětským sborem, měla krásný úvod. Já zpíval jako první a moc mě potěšilo, že přítomní hosté byli velmi kultivovaní. Po prvních tónech přestali cinkat lžičkami o talířky, všichni se otočili směrem k pódiu a pak už bylo z jejich strany ticho. Dodnes z toho mám husí kůži.

Zpěvák a kytarista Radek Pastrňák z Buty mi vyprávěl, že mají kapelní sporty. Ptal se mě, jestli jsem někdy zkoušel skákat pozadu. Odpověděl jsem mu, že ne, a on odvětil, že oni jsou v tom mistři. Skáčou také snožmo ze země na stůl. K tomu s úsměvem dodal: To máš pak krásně osekaný píšťaly, zkus to…

Rád bych vydal nové, ale nebudu první, kdo k tomu podotkne, že doba se změnila. Natočit dnes desku bez silného vydavatele v zádech je náročná věc. Tím spíš, když nové písně rádia moc nehrají. Oblíbená formulka dramaturgů je, že hrají jen hity. Když se zeptám, jak a kde by se z písniček měly hity stát, když nové nechtějí vysílat, odpověď nedostanu.

Natočení desky je mnohdy dvou- až tříletý proces. Jestliže ale aspoň jeden singl neprojde rozhlasovou nebo televizní rotací, kromě hrstky skalních fanoušků lidé ani nezaregistrují, že vyšla.

A tak jsem to vyřešil jednoduše. Muziku dělám kvůli koncertům, to mě naplňuje. Teď to teda moc nejde, vystoupení v listopadu a prosinci jsme většinou přesunuli na tento rok. Kontakt s fanoušky ale chci udržovat především na koncertech. Na nich uslyší mé písně naživo, někdy v trochu jiném podání, a občas k tomu přibude nějaká nová. Živé hraní mě drží při životě. Na nové desce přesto pracuji, ale nedávám si žádný termín.

Může se vám hodit na Zboží.cz: