Článek
Jak vycházky u pacientů s ústavní léčbou fungují? Komu se povolují?
Je to velmi různé a individualizované. Na začátku léčení je pacient v poměrně restriktivním režimu, takže žádné vycházky nemá. Velmi záleží, jaká rizika podmínila to, že mu byla ústavní léčba nařízena. Zda je to vážné duševní onemocnění, závislost nebo sexuální delikt z důvodu parafilního puzení (parafilie označuje odlišné sexuální preference, např. fetišismus, sadismus, masochismus, pedofilii a pod., pozn. red.). V úvodní diagnostické fázi tak bývá režim zacílen na zajištění všech možných rizik v režimu uzavřeného oddělení bez vycházek a další postup poté záleží na mnoha různých parametrech.
Jaké to mohou být?
Záleží třeba na tom, jak se vyvíjí jeho zdravotní stav, jak reaguje na farmakologickou léčbu, jaké jsou postoje pacienta k léčbě, jak stabilně se prožívá a reaguje na okolí, jak je schopen nebo neschopen dodržovat režimové nároky, jak otevřeně hovoří o motivacích svého jednání nebo zda-li byl v minulosti hospitalizován na psychiatrii nebo měl nařízené ochranné léčení. Jde o individuálně stanovený rizikový profil.
Také získáváme další informace o tom, kde pracoval, či nepracoval, jaký má profil užívání návykových látek, zda má rodinu, která se o něj zajímá nebo ho navštěvuje. To vše nám může napovědět a vytváří komplexní diagnostiku stavu pacienta z pohledu rizik a ochranných faktorů, která poté umožní stanovení terapeutického plánu a léčebných cílů.
Postupně se pak režim mění?
V rámci režimu se pacient zapojuje postupně do komplexní terapie. Zpočátku chodí v našich podmínkách, tedy tzv. režimu uzavřeného oddělení, na vycházky pouze na zahradu a veškeré aktivity dělá v rámci zabezpečené budovy. Potom záleží, zda režim dlouhodobě dodržuje, zda-li je mu dovolena vycházka v doprovodu personálu na jiné terapie mimo oddělení a je potřeba, aby to dodržel po určitou dobu. Když je vše bez potíží, zdravotní stav je stabilní a pacient spolupracuje, tak může být přistoupeno k samostatnému opuštění oddělení na terapie v areálu nemocnice.
Existují situace, kdy nelze dovolit pacientovi opustit areál, i když je v dobrém stavu a chová se dobře?
Samozřejmě. To jsou právě případy, kdy přetrvávají příznaky vážného duševního onemocnění.
Kdo o tom rozhoduje?
Ochrannou léčbu nařizuje soud a je na jeho úvaze, zda na základě znaleckého posudku, nebo i dalších zdravotních zpráv, záznamů v rejstříku atd. nařídí ambulantní, nebo ústavní léčbu. Během ní je ale pacient svěřen nemocnici, která za něj ručí. V praxi jde o tým daného oddělení, což je multidisciplinární tým složený z lékařů, sester, psychologů, terapeutů, adiktologů a ti všichni společně plánují léčbu a dávají úsudek o výsledné míře rizika a podrobnostech terapeutického plánu. Ten se s pacientem průběžně projednává. Nemocný má dle zákona povinnost písemně požádat o propustku mimo nemocnici, tým oddělení rozhoduje o tom, zda lze žádosti vyhovět.
Jak náročné je v praxi vybalancovat ochranu společnosti na jedné straně a určitou autonomii a respekt k nemocnému?
Mantinely jsou dány zákonem o specifických zdravotních službách, který precizuje i to, jak má být pacient seznámen se svými právy a povinnostmi. To je důležité i v případě, který jste zmínila v úvodu, kdy pacient vážným způsobem naruší režim léčení (nevrátí se z propustky, pozn. red.). Tyto situace standardně hlásíme státnímu zastupitelství a policii.