Julian Lennon: Politiky začnu fotit, až budou plnit své sliby

Už je to dávno, ale myslím si, že když jsem v jedenácti letech začal fotit na Polaroid, vyfotil jsem i tátu.

Když člověk dělá hudbu, je to i kvůli tomu, aby jejím prostřednictvím lidem vyprávěl příběhy nebo historky. U fotografie je to podobné, jen jsou ty příběhy a historky reálnější než u muziky. A to mě na fotografování fascinuje a přitahuje.

Každá fotka, kterou zveřejním, vznikla proto, že jí chci něco říct. Zároveň dávám lidem šanci podívat se do svého světa, do reality, ve které žiju. Dalo by se říct, že prostřednictvím fotografií jim půjčuji vlastní oči a oni tak mohou vnímat, jak se dívám na svět kolem sebe.

Nemohl jsem si pomoci. Fotil jsem a postupně se to stávalo nedílnou součástí mého života. Nedokážu říct, kdy přesně to bylo. Přišlo to samo.

Jsem zvyklý na to, že když dělám muziku, jsem vidět z celého týmu nejvíc. Jsem neustále před objektivy fotografů, na koncertech i jinde se vždycky soustředí především na mě.

Jako fotograf jsem se však dostal za objektiv z druhé strany, na které člověk není svitu reflektorů vystaven. Díky tomu jsem se uklidnil a postupně si uvědomil, že dokážu vyprávět příběhy i jinak než prostřednictvím vlastních písniček.

Většinou ano. Utvrdilo mě v tom i to, že jsem začal dostávat maily a dopisy od lidí, kteří mají finanční nouzi, jsou tělesně postižení nebo mají jiný hendikep, kvůli kterému nemohou cestovat. Děkovali mi za to, že jim svými fotografiemi umožňuji dostat se na místa, na něž by se jinak nedostali.

Nejsem samozřejmě jediný, kdo něco takového lidem umožňuje. Dělají to prakticky všichni fotografové nebo lidé z oblasti výtvarného umění. Dovoluje mi to ale cítit se jako individualita s vlastním pohledem na svět i způsobem života, které lidé akceptují. Když se jim mé fotografie líbí, je to pak ještě lepší.

Ta fotka je k vidění i na pražské výstavě. U2 si ode mě před lety půjčili dům, který jsem měl pronajatý. Dal jsem jim ho asi na měsíc k dispozici, protože v něm chtěli něco nahrávat. Zvali si do něho různé producenty, skládali v něm a protože věděli, že ho znám lépe než oni, občas mi volali a ptali se mě na provozní věci. Například jak funguje klimatizace, jak se co obsluhuje a podobně.

Po pár dnech mi kytarista The Edge nabídl, jestli za nimi nechci přijet a udělat si pár fotek. Když jsem mu řekl, že budu moc rád, zeptal se ještě ostatních z kapely. Odpověděli mu, že s tím nemají problém, jen by chtěli fotky, které bych pak zveřejňoval, vidět a odsouhlasit. To mi nevadilo, takže jsem přijel a fotil.

Fotil jsem asi dvacet třicet minut. Snažil jsem se nikoho nerušit, byl jsem tam opravdu velmi nenápadný. Když jsem se ale potom na fotky podíval, nelíbily se mi. Vypadaly jako nějaké turistické momentky, neměly žádnou hloubku a vlastně ani příběh.

Když jsem za kluky z U2 přijel později, neměl jsem už ambice fotit. Chtěl jsem jen být chvíli s nimi, popovídat si. V jednom momentě jsem si ale všiml, že Bono sedí na židli a kouká z okna. Já jsem zrovna ležel na zemi a měl jsem vedle sebe svůj fotoaparát.

Zvedl jsem hlavu a všiml si, že z mé perspektivy je nad Bonem na zdi fotka mého otce. Pořídila ji rakouská fotografka Astrid Kirchherrová na začátku šedesátých let, kdy ještě Beatles hráli v Hamburku. Zaujaly mě i zajímavé stíny, které jsem ze své perspektivy viděl, a tak jsem ten okamžik zachytil fotoaparátem.

V ten moment jsem si jasně uvědomil, že pro fotku není důležité jenom to, co na ní je, ale i to, jak se na objekt zájmu fotograf dívá, jak záběr rámuje, z jaké perspektivy ho pořizuje a jakou mu dává kompozici.

Ano, byl. Jak jsem řekl, pochopil jsem díky ní, že za dobrou fotkou je spousta důležitých detailů. A mimochodem, snímek Astrid Kirchherrové byl zase důležitý pro Beatles. V té době totiž začali budovat svou image a obrázky té fotografky pro ni byly zásadní.

Kdyby se mu nelíbila, tak by ji nikdo neviděl.

To je těžká otázka. Neumím na ni odpovědět, nepřemýšlel jsem o tom. Mám to štěstí, že se mohu dostat k zajímavým lidem. Dá se tedy říct, že na své cestě využívám toho, co se mi v životě děje.

Podobné to bylo třeba s fotkami princezny Charlene z Monaka, jejíž jeden snímek je na titulní straně mé knihy Life’s Fragile Moments.

Znali jsme se, párkrát jsem ji fotografoval, a ona mi potom z legrace říkala, že jsem její fotograf. Pozvala mě tedy i na svou svatbu s princem Albertem II., kterou měla v roce 2011. Vzal jsem si s sebou batoh a do něho vložil jeden fotoaparát a dva objektivy. To bylo vše.

Když jsem do Prince’s Palace of Monaco, kde se svatba konala, přicházel, potkal jsem známého francouzského módního fotografa Patricka Demarcheliera. Zrovna přijížděl, měl velký vozík plný techniky a světel. Když jsem jeho technické vybavení viděl, ptal jsem se sám sebe, co tam budu se svým vybavením vůbec dělat…

Nejspíš ano. Jenomže já byl najatý, abych udělal fotostory pro magazín Vogue. A to už byla vážná věc.

Nakonec jsem měl štěstí. Jako jediného fotografa mě vzali do místnosti, ve které se Charlene na svatbu připravovala. Ten pokoj byl malý, plný asistentů, stylistů, vizážistů. Všichni se starali o to, aby Charlene vypadala skvěle.

Když jsem přišel, podívala se na mě a řekla: Já to prostě nedám. Nevěděl jsem, jestli myslí, že nedá mé focení, anebo celou svatbu. Ona se ale usmála a řekla mi, že můžu fotit. Seděla v tu chvíli před zrcadlem, byla úplně křečovitá a myslím dokonce, že byla trochu mimo sebe.

Namítl jsem tedy, že podle mě není správná chvíle pro focení. Do svatebního obřadu chybělo pár minut a já byl přesvědčen, že by si měla v klidu vychutnat poslední chvíle svobody.

Jenže nakonec mi to stejně nedalo a fotil jsem. Pár chvil poté vznikl snímek, který je na titulní straně knihy Life’s Fragile Moments. Je z té malé místnosti pořízený těsně před obřadem.

Vzniklo jich tenkrát několik stovek, ale když jsem pak přijel domů, měl jsem stejný pocit jako po focení U2. Žádná fotka se mi vlastně nelíbila.

Do toho jsem zjistil, že zadáním redakce časopisu Vogue bylo nafotit hlavní snímek tak, že na něm bude Charlene šťastná. Přitom mi na obřadu řekla, abych ji v žádné případě nefotil ve chvílích, kdy má v ruce alkohol nebo cigaretu.

No, a jediná fotka, která se mi z té svatby líbila, byla ta, na které sice byla veselá, ale v jedné ruce držela cigaretu a ve druhé šampaňské.

Nejprve jsem odstranil cigaretu. Technika už to v té době umožňovala. Se šampaňským jsem si ale nevěděl rady. Ve Vogue přitom chtěli tu fotku hned.

Nakonec jsem záběr převedl téměř do černobílé podoby, a ukázalo se, že Charlene takhle vypadá trochu jako princezna Grace v roce 1960. Najednou byla její fotka historická, tradiční a jasná. A dokonce to vypadalo, jako že v té skleničce není alkohol, ale voda.

Do téměř černobílé podoby jsem potom předělal všechny snímky z té svatby. Díky tomu vznikla hezká série s patřičnou atmosférou.

Ne, nezajímají mě. Až začnou dělat to, co ve svých předvolebních kampaních slibují, pak k tomu možná dojde.