Článek
Ovšem v případě výtvarného umění představuje čas pouze střípek v celkovém obrazu věčnosti. To je patrné při vzájemném porovnávání děl jednotlivých tvůrců. U žádného z nich si v duchu rozhodně neřekneme, že jde o anachronický a zastaralý výtvarný jazyk.
Například výše vzpomínaná Květa Pacovská. Její barevně úsporné serigrafie nazvané New York či Berlin se avantgardním pojetím blíží streetartovým či graffiti pouličním výbojům. Autorka využívá mistrně nejen křivek, ale i písmen a umí do kompozice smysluplně implantovat i své jméno coby writerské logo.
Na vernisáži zahrála a zazpívala písničkářka Jana Šteflíčková.
Nové druhy budoucnosti
Podobně přistupuje k věci i Eduard Ovčáček. Jeho digitální tisky pracují také s literami jako s figurami, ale plochu pod nimi pojal jako abstraktní. Trochu připomíná rozpraskanou zeď a díky tomu evokuje explosionalismus Vladimíra Boudníka.
Futuristické vize přenáší na bílou plochu pomocí litografie Xénia Hoffmeisterová. Dílo z cyklu Nové druhy představuje dva stroje či snad diluviální ještěry. Jeden nese na zádech druhého, možná spolu i kopulují, a vytvářejí tedy ony nové druhy budoucnosti.
Někteří grafici vycházejí z klasické pohádkové ilustrace (Vladimír Suchánek, Osamění II).
Široký záběr grafické tvorby
Jindřich Kovařík (litografie Všechny mé radosti) čerpá naopak z klasické a tradiční české ilustrace. V jeho výtvarném postupu vystopujeme jak vlivy Jiřího Šalamouna, tak třeba i Josefa Lady či Adolfa Borna nebo klasického komiksu.
Z pohádkové ilustrace zase vychází Vladimír Suchánek (Osamění II). Štíhlá dívka hledící z okna připomíná zakletou princeznu ve vysoké věži černokněžníkova zámku.
Expozice představuje tak široký záběr tuzemské grafické tvorby, že ji můžeme brát coby reprezentativní přehlídku tohoto druhu umění. Kromě toho je obdivuhodné, že i dříve narození autoři dokážou vytvářet moderně působící práce.