Hlavní obsah

Jiřina Bohdalová slaví devadesátku: Pořád dělám všechno s radostí

3. 5. 2021, 5:58
Právo, Radmila Hrdinová

Přestože herečka Jiřina Bohdalová slaví 3. května devadesáté narozeniny, její energii a chuť do života bychom jí mohli všichni závidět. Náš rozhovor proběhl v pražském Divadle Na Jezerce, v němž hraje už šestnáctým rokem a do kterého se chystá vrátit, jakmile to podmínky umožní.

Foto: Lenka Hatašová

Jiřina Bohdalová má stále chuť do práce.

Článek

Diváci tam Jiřinu Bohdalovou budou moci opět vidět ve třech inscenacích. V Generálce Jiřího Hubače jako temperamentní Korsičanku Josefínu, v titulní roli skandinávské hry Paní plukovníková jako ráznou i šarmantní vdovu Věru a ve hře Gin Game jako Fonsii přivádějící svým štěstím v kartách k šílenství Martina Wellera v podání Milana Kňažka.

Za svým bohatě naplněným profesním životem se ohlíží bez sentimentu, věcně, s živým zájmem o současné dění i o to, co ještě přijde. A samozřejmě s nezbytným humorem.

Těšíte se zpátky na jeviště a na diváky?

Jistě, jako každý herec. Ale jinak tu koronavirovou pauzu zase až tak moc neprožívám. Čas od času se snažím vzpomenout si na ty tři inscenace, které v Divadle Na Jezerce hraju, ale nedělám z toho problém. Jsou přece jiné věci, které by člověk měl prožívat, jako je rodina, nebo nedejbože nemoc.

Ono se i o té vynucené pauze dá říci, že všechno zlé je k něčemu dobré. Že nás donutila zamyslet se nad tím, co je opravdu důležité. Kéž by nám to vydrželo.

Máte pocit, že se k sobě lidé začali chovat lépe?

Jak kteří. Zlobím se na politiky za to, že se nespojili, když jim k tomu pandemie dala možnost tím, že jim vytvořila společného nepřítele. Nás za minulého režimu společný nepřítel dovedl k tomu, že jsme se spojili.

V Divadle Na Jezerce hrajete od roku 2005. Vzpomínáte si na chvíli, kdy vás principál Jan Hrušínský oslovil s nabídkou na účinkování ve svém rodinném divadle?

Byla to veliká radost. Tehdy šlo o nabídku pokračovat v inscenaci hry Lásky paní Katty, kterou v pražském Divadle na Vinohradech stahovali po padesáti reprízách, přestože ze strany diváků byl o ni stále ještě zájem.

Honza přišel s nápadem, abych ji u něj dohrála. A potvrdilo se, že na Vinohradech měli špatný odhad, protože jsem na Jezerce odehrála ještě dalších dvě stě dvacet repríz. Byla jsem za tu nabídku moc ráda, protože je to opravdu krásná a hluboká hra.

A odehrává se mezi smíchem a slzami, jak jste nazvala i svou vzpomínkovou knihu…

Vždyť celý náš život se odehrává mezi smíchem a slzami. A Katty o tom hodně ví.

Foto: Ivan Kahún, Divadlo Na Jezerce

Jiřina Bohdalová se těší na návrat do Divadla Na Jezerce i silvestrovskou oslavu svých narozenin.

I váš život se odehrával mezi smíchem a slzami. Už v mladých letech jste v době věznění tatínka zažila velice krušné chvíle.

To je sice pravda, ale člověk se tomu nesmí poddávat. Všechno se dá překonat. Nesmíte si ty bolístky škrábat a foukat si na ně.

Už v šesti letech jste stála před kamerou ve filmech Pižla a Žižla na cestách, Zlatý člověk a v dodnes populárním filmu Madla zpívá Evropě. Vzpomínáte si na tehdejší natáčení?

To víte, že ano. Při natáčení filmu Madla zpívá Evropě jsem byla zamilovaná do Ladislava Boháče, který hrál sbormistra Klána, a my jeho zpívající děti. On se mi tehdy líbil jako mužský, takže je vidět, že jsem měla už jako malá holka, co se týče chlapů, dobrý vkus.

Boháč se po ránu v šatně vždycky holil a já jsem pokaždé zaklepala na dveře, vešla jsem, pozdravila a on, jak tak kroužil štětkou v mýdle a vyráběl tu nádhernou hustou pěnu, tak mi ji máznul na nos. Já jsem se s tím hned běžela pochlubit své mamince i dalším maminkám, které tam byly na hlídání, a říkala jsem jim: On mě už zase máznul! A mínila jsem tím, že mi vyznal lásku.

Pro dítě je filmování především hrou. Ale kdy jste skutečně pocítila, že chcete být herečkou?

Jako dítě určitě ne, ale jako teenager už ano. Já jsem měla dva sny: být učitelkou nebo herečkou. A oba se mi splnily. Měla jsem děti moc ráda. V Ostravě jsem učila nejprve druhou třídu, pak na první pokusně zřízené devítiletce, kam mě přeřadili jako vzorovou učitelku. Takže jsem byla takový Komenský v sukních.

Jako herečka jste si svůj vztah k dětem uchovala a promítla ho do nádherných večerníčků i filmových pohádek…

Já jsem už jako učitelka uplatňovala své herecké sklony. Třeba jsem dětem četla knížku Kájovy nejmilejší pohádky, což byly oblíbené pohádky školáka Káji Maříka. Na začátku vyučování jsem jim přečetla polovinu a slíbila jsem jim, že když se budou dobře učit a budou hodné, tak jim na konci přečtu zbytek. Neměla jsem žádnou zkušenost s vyučováním, tak jsem si musela hledat vlastní způsob, jak děti zaujmout. A tohle byla má škola hrou.

Po letech jsem si uvědomila, že učitelky musí být vlastně také herečky, aby upoutaly pozornost všech těch neposedných rošťáků a rošťaček a dokázaly je nasměrovat k vyučování. Takže se mi to herectví a učitelství už tehdy propojilo, protože jsem už tenkrát při čtení těch pohádek měnila hlasy. A to jsem ještě zdaleka netušila, že na můj hlas bude jednou Zdeněk Smetana kreslit ty své pajduláky. Vlastně se mi později moc vyplatila poctivost, se kterou jsem tenkrát jako mladá učitelka četla pohádky.

Foto: Archiv Divadla Na Jezerce

Jiřina Bohdalová jako Věra Bergerová ve hře Paní plukovníková v Divadle Na Jezerce

Natočila jste více než dvě stě filmů, spoustu krásných televizních seriálů a inscenací, o divadle a dalších aktivitách ani nemluvě…

Já to nikdy nepočítala. Ale nebojte se, až tady nebudu, on to někdo spočítá. Mně počty nikdy nešly.

Díváte se někdy na své filmy?

Ale jo, to já se ráda kouknu, zvláště teď, když nám to, co jsme tenkrát natočili, připomíná Česká televize na ČT 3, pokládám to za záslužné. Oživuje tak i mou paměť. Někdy jsem až překvapená, protože si na některý film nebo inscenaci vůbec nevzpomínám a koukám na ně od začátku až do konce jako na něco nového.

Vzpomínáte si při tom na kolegy, s nimiž jste hrála?

No aby ne! To mně může kdekdo závidět, že jsem se potkala s tolika vynikajícími hereckými i lidskými osobnostmi, a to jak ženského, tak mužského rodu. Byla to obrovská úroda, plejáda bardů.

Ať už si vybavuji Rudolfa Hrušínského, Bohuše Záhorského, Vlastu Fabianovou, Zdeňka Štěpánka, Jana Wericha, Stellu Zázvorkovou. Nemohu je jmenovat všechny, protože bych jich spoustu vynechala. Defilují mi v paměti, jak starší, tak i mladší generace.

Akorát teď mám pocit, že vládne tak trochu úhor. Nevím, čím to je. Možná se to časem setřese a projasní, protože sítem diváckého zájmu projdou jen ti nejlepší. Divák má totiž zvláštní čich na hereckou pravdu. A umí si vybírat to nejkvalitnější.

Vaše generace měla štěstí i na velké režiséry…

A nejen na režiséry, ale také na velké pisatele. Základ zdařilé inscenace i filmu je v dobrém scénáři. Když nemáte silný scénář, tak s tím sebetalentovanější herci nic nezmůžou. Ten – jak já hezky česky říkám štof, tedy látka, příběh – musí být opravdu silný.

Měla jsem štěstí na skvělé scenáristy, jako byli Jan Procházka, Vratislav Blažek, Jiří Hubač, Zdeněk Zelenka, abych jmenovala jen některé z nich. Dneska máme z mladších Marka Epsteina, Petra Kolečka a možná ještě někoho jiného. Já je zase tak dobře neznám a nerada bych někomu ukřivdila.

Máte pocit, že se za poslední desetiletí hodně proměnil humor?

Určitě. Je v něm méně studu. Je příliš doslovný, autoři nic nenechávají na divákovi. A to říkám já, která pro nějaké to jadrnější české slovo nejdu daleko. Ale cítím, že někde se to nehodí. A také jsem se naučila od lidí, jako byl Vladimír Menšík, že ne každý může tahle slova svobodně říkat. Někdo má ten dar, že od něho nezní vůbec vulgárně, lascivně či sprostě. A někdo ten dar prostě nemá. Ale to si musí určit každý sám, respektive režisér musí vycítit, že v tom kterém místě to zrovna není dobré.

Názor, že zvulgárněním se film nebo inscenace stane populárnější, je omyl. Po chvíli lidi zatouží po tom, aby si ty výrazy dosazovali sami. Jak říkal Vladimír Dvořák v Televarieté, aby to hloupý pochopil a chytrého to neurazilo. Tak se má dělat humor.

Co jste od herectví očekávala?

Nevím, jestli jsem něco vůbec očekávala, já jsem prostě chtěla hrát. Odmalička jsem se producírovala, byla jsem dítě, které obtěžovalo návštěvy básničkami, maminka už z toho byla občas nešťastná. Ale neznamená to, že kdo se rád producíruje, z toho bude automaticky dobrý herec. Odhadnout talent je strašně těžké.

Jak vzpomínáte na studium na DAMU?

Především vzpomínám na našeho profesora herectví pana Bohuše Záhorského. Byl pro nás vzorem nejen jako herec, ale také jako nóbl a inteligentní pán, který voněl i v době, kdy to vůbec nebylo zvykem. Byl to první mužský, u něhož jsem si uvědomila, že má stejnou kravatu i ponožky. Byl vzorem elegána, a to přes svou malou postavu a přes to, že už když vylezl z maminky, tak vypadal staře.

Byl uprostřed těch padesátých let zkrátka z jiného světa. S ním jsem měla na samém začátku své herecké kariéry velkou kliku.

Váš profesní život zahrnuje neskutečně mnoho různých aktivit: divadlo, film, televize, moderování pořadů, kuchařské knihy, fotbalová Amfora… Jak to všechno stíháte? Musíte být nesmírně pilný člověk…

Jednak jsem opravdu pilná, ale hlavně mě to děsně baví. Ale s tou pílí máte pravdu. Jak říká má sestra: Já se na tebe jen dívám a už jsem unavená.

Já se do ničeho nenutím. A to i v letech, kdy už bych si mohla dát pokoj. Jenže já vím, že je to můj motor. A dokud je dobře promazaný a nedrhne, tak toho musím využít. To by člověk měl. Každá zdolaná překážka ho naplní pocitem dobře vykonané práce.

U nás herců to není fráze. To je pravda. Jsme zvláštní tím, že chceme pracovat co nejvíc, a když z nějakého důvodu nemůžeme, jsme nešťastní. Já vždycky s nadsázkou říkala, že kdyby u skutečně dobrého filmu nebo inscenace nebyl produkční, tak bych to hrála i zadarmo. Tak moc se mi ta práce musí líbit, abych pro ni zahořela.

V době koronavirové pauzy ale spousta lidí nechápe, že herci tak moc chtějí hrát…

To je pravda, ale zase na druhou stranu si nemohou na nemožnost práce stěžovat jenom herci, protože jsme v tom všichni. Kadeřnice, herec, hostinský, prostě všichni. A nemá cenu říkat, kdo víc a kdo míň. Já už jsem několikrát vyslovila domněnku, že lidi se měli nezaslouženě tak dobře, že něco prostě muselo přijít. Moje generace zažila válku, kdy jsme neviděli máslo a spoustu jiných věcí, a z toho by se řada dnešních lidí, kteří jsou hned naštvaní a nechtějí dodržovat žádná pravidla, nejspíš zbláznila.

Nesmrtelná teta i Rákosníček. Od první role Jiřiny Bohdalové uplynulo už více než 80 let

Filmy a seriály

I vaše narozeniny přicházejí v nepříliš vhodnou dobu. Jak je oslavíte?

Zatím jen v rodinném kruhu. Jak by to vypadalo, kdybych lidi vybízela k dodržování pravidel a sama si uspořádala narozeninový večírek? Takže si jen ťukneme s rodinou. Ale ředitel České televize Petr Dvořák mi nabídl, abych spojila oslavu svých narozenin s letošním televizním silvestrovským programem.

Vyjdeme z modelu Silvestrů s Vladimírem Menšíkem, kdy v hledišti seděli herečtí kolegové, což je úplně nejlepší publikum. Mělo by to proběhnout od deseti hodin do půlnoci, kdy popřejeme národu hezký nový rok. Nebude to samozřejmě vysloveně má oslava, ale součástí silvestrovského večera bude i oslava mých covidem posunutých narozenin. Moc se na to těším a věřím, že se to bude líbit i divákům.

Jiřina Bohdalová: Člověk musí být pokorný a zodpovědný nejen sám k sobě, ale i k druhým

Styl

Reklama

Související témata:

Výběr článků