Článek
Jste spisovatel, který vydal tři knížky, a zároveň každý den chodíte do práce do banky. Jak jde psaní a úředničina dohromady?
Já to mám oddělené, práce mě živí a psaní mi zůstalo ještě z dřívějších let, kdy jsem studoval a měl spoustu času. Je to podobné, jako když řeknete, že oddělujete práci a soukromí.
Rozvrhujete si psaní pečlivě a systematicky, jako pracujete v bance, anebo naopak unikáte před prací do knih?
Musím se přiznat, že mě takové otázky příliš nebaví, ale ptá se na to každý. Vytvořil jsem si takovou odpověď, kterou na tyhle otázky používám, jako že v práci žiju ve světě čísel a pak doma při psaní ve světě slov. Zaráží mě, že ostatní tak udivuje moje zaměstnání v bance, jako by úředník nemohl psát knihy. Spousta spisovatelů, kteří byli dřív v undergroundu, pracovali třeba jako dělníci někde na stavbách, hlídači, a lidé si na to zvykli, nikdo se nad tím nepozastavuje. Podle mě je to nepodstatné.
Vaše poslední kniha se jmenuje Dobrodruzi hlavního proudu. Co ten název znamená?
Připadá mi hodně zajímavé, jak si dnes různí lidé hledají odlišné životní styly, v čem hledají svobodu, jak unikají anebo naopak padají do toho mainstreamu, ve kterém se dá takzvaně normálně žít. Mám kamarády, s nimiž jsme se kdysi scházeli a poslouchali rock, vedli debaty, měli všelijaké názory, chtěli točit nezávislé filmy. Dnes se potkáváme na ulici v obleku, s kravatou, s kufříkem v ruce, jsou z nás úředníci, manažeři, obchodní zástupci. Těžko si vzpomínáme, co jsme to tenkrát vlastně chtěli... U některých z nich jsem opravdu překvapen a ptám se. Ale oni mi rovnou vysvětlí, že nehodlají pracovat ve fabrice za pár tisíc, chtějí naopak život nějak ustát a slušně uživit sebe a rodinu, mít takzvaně slušný životní standard. To je taková dvojakost, jakou vnímám kolem sebe. Ale snad se takhle přirozeně vyvíjí každá generace. Přesto jsou ale lidi, kteří si chtějí žít po svém za každou cenu. V předchozím románu jsem popsal příběh hledače vltavínů, zlatokopa, dobrodruha, jenž si chce žít po svém, navzdory době a šancím, jaké nabízí. Taky se ptá v určitém období svého života, jak žít. Ale je pravda, že většina lidí si podobné otázky neklade, ani je to nenapadne. Mě zajímají ti, kteří o tom přemýšlejí a pořád něco hledají.
Jak chápete svobodu? Šel byste na anarchistickou demonstraci?
Anarchisté mi nic neříkají, já věřím na vnitřní svobodu. Vezměte si reklamy, některé jsou šíleně vlezlé, agresivní, vnucují vám myšlenku: Nekoupíš-li si nejnovější model našeho výrobku, nebudeš free! Ten vnější nátlak je někdy velmi rafinovaný, se svobodou to nemá moc společného.
Mým známým se narodily děti a oni nastoupili do finančně výhodného, ale dost ubíjejícího zaměstnání. Říkají, že jim nejvíce záleží na dětech, aby vyrůstaly v dobrých podmínkách. Ale z podobných důvodů přece i všichni ti dobropočestní lidé kdysi podléhali politickému tlaku minulého režimu. Co si o tom myslíte vy?
Podle mého názoru jsme my Češi nebyli nikdy nijak zvlášť političtí a těch, kdo ideologii režimu opravdu "věřili", se za totality moc nenašlo. Lidé vstupovali do komunistické strany, aby si polepšili v práci a pro podobné důvody. A stejné to bude, myslím si, i dnes s tou pravicovou stranickou rétorikou. Snad nakonec půjde zase hlavně o peníze, ne?
Co si představujete pod pojmem svoboda? Kde jsou pro vás její hranice? Co byste ještě udělal a co už ne?
Mě zajímá vnitřní svoboda, jak jsem řekl, a ta vlastně s tou vnější až tak nesouvisí. Každý má v sobě podle mě svobodnou jiskru, to, že není podřízen nikomu, žádnému systému, který vytvořili jiní lidé. Jen nějakému božskému řádu. Mainstream je takové hloupé slovo, dost neurčité, pro mě je synonymem moderní doby, která svým vysokým tempem jakoby vleče lidi za sebou, protože oni se snaží držet krok a nechtějí se nechat převálcovat ani vyšachovat někam na okraj. A začíná to už u teenagerů, těm diktují časopisy vkus, módu, to je ta dnešní posedlost vzhledem. A většina chce být "in" a chce se tím zařadit mezi ostatní. Asi je důležité, aby člověk jako jednotlivec žil v takovém vnitřním souhlasu sám se sebou, aby se k tomu dopracoval.
Dobrodruzi hlavního proudu tak trochu ilustrují naše devadesátá léta, všechny ty společenské a ekonomické změny.
Devadesátá léta byla dost unikátní, takže člověka od pera lákají. Vezměte si, co se tady všechno dělo, jak velké prachy lítaly kolem a k jak extrémním osudům docházelo. Kolik náhlých vzestupů a pádů, společenských, ekonomických. Náhle nabytý majetek, velkolepé bankroty. To je přece jak z červené knihovny. Pokoušelo mě to, mohl jsem napsat, jak někde založili nějaké malé eseróčko a pak to zabalili. Ale raději jsem svůj příběh vystavěl trochu extrémně a ze svých hrdinů jsem se pokusil udělat určité prototypy. Kniha je proto více akční, ne esejistická, popisná. Ale všechny tyhle události nejsou v mém románu tím nejdůležitějším, nejsou prvním plánem.
Románem připomínáte, jak jsme všichni byli, stejně jako váš Pavel, z počátku naivní. Tomáš Ježek ve své knize Budování kapitalismu v Čechách bezelstně přiznává, jak si ve vládě představovali, že dají volný průběh svobodnému podnikání, a ono to půjde samo. Že to u nás za chvíli bude jako v Rakousku. Šikovné ručičky, bílé domečky.
Ale já myslím, že si Češi osvojili podnikání rychle. Jen jsme neměli žádné zákony a na všechno se šlo hrozně amatérsky, i když s nadšením. Zkušenosti nebyly. Já jsem před listopadem roku 1989 narukoval na vojnu a převratové dny jsme prožili zavřeni v kasárnách, protože nás nepouštěli ven. Až po týdnu jsme dostali vycházku a venku viděli všechny ty plakáty proti KSČ - to byl šok. Když přišly Vánoce, všude hesla Havel na Hrad. A další střih, mohlo se najednou vyjet za hranice, kde oni z nás ještě dlouho byli stejně vyplašení jako my z nich. Takhle nějak si to pamatuju. Jedné kamarádky se tehdy ve Francii vážně ptali, po čem doma v Československu chodíme, jestli máme podlahy nebo udusanou hlínu.
Pociťujete z politického vývoje u nás zklamání?
Spíš z jednotlivostí než nějak všeobecně. Zaplať pánbu máme základní svobody, ty vnější. A je na každém, jak jich využije. Jestli se své svobody někdo vzdá kvůli konzumu, kam nás tlačí třeba reklamy, tak je to asi jeho věc, jeho volba. A pokud narážíte na politiky - říká se, že politická reprezentace je odrazem národa. Asi to tak bude.
Co podstatného podle vás transformace v našem národě změnila?
Já bych nechtěl tyhle myšlenky formulovat v jedné, dvou větách, takhle zobecněně to ani neumím. V románu na příběhu několika lidí si troufnu na nějaký pohled, na nějaké formulace v dialozích postav. Ale nemusí to být ani můj názor nebo postoj. Prostě já jen vytvořím lidi, kteří něco říkají a nějak jednají. Mě vždycky lákal pohled zdola, dějiny soukromé v dějinách takzvaně velkých. Mám rád autory, kteří takhle psali své romány.
Tak jinak. Jak jsou odlišní dnešní mladí lidé, které znáte a kteří už vyrůstali ve svobodě, od vaší generace?
Mám pocit, že jsou rozhodně sebevědomější, než jsme byli my v jejich letech. Jeden kamarád, který učí na střední škole, mi vyprávěl, co se mu také přihodilo. Vyvolal k tabuli studenta, který toho moc nevěděl, dal mu trojku, načež mladík začal vzdorovat: Ale pane učiteli, já to přece umím na jedničku. Takovou suverenitu si zpětně u sebe, u naší generace nedovedu představit. Nastupující generace už nemá ten zážitek totality, asi už je někde jinde. Ale nemyslím, že to musí být nutně handicap. Alespoň v byznysu mladí až tak zcela neválcují starou gardu, jež po revoluci vygenerovala několik nových špičkových manažerů. A i ti starší, kteří měli pozice ještě z minula, se udrželi, pokud nebyli hloupí.
Přesto lze cítit mezigenerační propast a averzi. Můj bývalý soused, padesátiletý muž, například říkal, že se nebaví s lidmi, kterým je pod pětadvacet. Nedovede je poslouchat.
Možná je to jen obyčejná závist. Všechno se tak hodně změnilo, dnes mají mladí otevřený svět, mohou jít například studovat do zahraničí, do Ameriky. To je skvělé. Za nás se mohlo nanejvýš do NDR na chemii nebo do Sovětského svazu na nukleární fyziku.
Vraťme se k literatuře. O co při psaní usilujete?
Já bych chtěl dosáhnout toho, aby měl můj čtenář při četbě a po četbě pocit cesty, kusu cesty, který prošel, jaký i já mívám u některých knih. Že jsem někudy putoval, a když odložím knihu, abych se z té "cesty" cítil třeba i unaven. Jen teď už sám dobře vím, jak je obtížné utáhnout příběhem dvě stě padesát stran knihy. Proto mám raději povídky.
Píšete velmi střízlivě. Až v určitém okamžiku vaše postavy najednou propadají silným citovým hnutím, emocím. Potom jste poetický.
Ale tak člověk obyčejně i funguje. Jakkoli je skvělý a výkonný manažer nebo profesor, prostě mašina, pořád je vnitřně zranitelný, projeví se to v určitých momentech.
Píšete autobiograficky?
Jako asi většina prozaiků, některé věci jsou odposlouchané, něco se mi stalo a osa příběhu je vyfabulovaná. Ale o to nejde. Musím říct, že se mi líbí psát příběhy uvěřitelné, jaké se možná někde staly, ale i kdyby ne, klidně se stát mohly. To mi připadá důležité. A navíc mě vždycky strhne ich-forma, já bych nedokázal chladně vyprávět o postavách jako nezúčastněný vypravěč ve třetí osobě a kombinovat ty zápletky. Musím psát z pohledu nějakého hrdiny. Nicméně v povídkách, které by měly knižně vyjít napřesrok, jsem se pokusil o kombinovanou formu. Uvidíme, jak to dopadne, nechci se opakovat.
V Dobrodruzích jste si troufl na ich-formu i v případě ženské hrdinky Dominiky.
Také jsem si naběhl. Jedna recenzentka napsala, že jsem jen zobrazil dva lidské stereotypy, jeden přemýšlivý, tedy mužský, a druhý žensky citovější. Nebyl to ode mne nějak originální nápad, samozřejmě, spousta autorů se o to pokusila už přede mnou.
Z čeho jste při psaní toho ženského vnitřního hlasu vycházel?
Já jsem si hlavně nedovedl představit, že by hrdina mohl říkat některé věci, které jsem neměl sám zažité, ze svého pohledu. Hodilo se mi, že o nich mohla jakoby zvnějšku mluvit dívka. Ale jinak nešlo o žádnou mystiku. Říká se, že každý má v sobě oba póly, mužský i ženský. A pokud žijete v blízkosti nějaké ženy, dívky, dovedete se trochu vcítit i do její psýchy. Docela mě to bavilo. Dával jsem to potom číst manželce... Mě vůbec baví poslouchat, když si holky povídaj, ne že bych šílel a zapisoval si v kavárně odposlouchané věty do notýsku, ale já si hodně pamatuju... (smích). Ovšem kdybych ten román psal dnes a znovu o něm přemýšlel, asi bych do ženského monologu už nešel. I když bych se k němu chtěl ještě někdy vrátit třeba v povídce.
Dominika měla francouzskou maminku, jenže vyrostla za komunistického režimu v Československu. Po převratu se nakonec usadí na Západě. Vy Pavlovi podsouváte dost vyčítavé věty. Opravdu si myslíte, že kdo po převratu opustil Česko, svou zemi trochu zradil?
Dominika měla francouzskou maminku, jenže vyrostla za komunistického režimu v Československu. Po převratu se nakonec usadí na Západě. Vy Pavlovi podsouváte dost vyčítavé věty. Opravdu si myslíte, že kdo po převratu opustil Česko, svou zemi trochu zradil?Tam šlo o lásku. Pavel v tom románu ví, že to nemůže mít nikomu za zlé, jen mu připadá hloupé, pokud se pro to ten či onen rozhodl jen z ekonomických důvodů, aby si jinde vydělal víc peněz. Já takový idealista jako Pavel nejsem.
Jsme my Češi vlastenci?
Vždycky jsem obdivoval třeba naše letce v Anglii za druhé světové války. Dneska asi není tak úplně snadné vybavit si pod tímto pojmem konkrétní, praktický obsah.
Hranice se otevřely, ale země ještě zůstala spíše uzavřená?
Možná. Dominika se ptá: Když je stále tolik ukradených a nevrácených chalup, zůstává takové množství nenapravených křivd a nikdo to neřeší, jak se taková země může osvobodit?
Vnímáte kolem sebe přetrvávající hořkost? Jako po válce bylo všude moc hrobů a moc mrtvých, než aby se tu dalo žít, jak tehdy napsal Hostovský. Po listopadu bylo všude moc zlomených životů. A od té doby nějak zahnily.
Venku z toho ještě nejsme a možná budeme až s dalšími generacemi. Ale tohle já nechci řešit. Ať o minulosti píšou autoři, kteří ji plně prožili. Já se snažím psát o věcech, které si sám pro sebe řeším, trápím se jimi. Moji hrdinové žijou to, co je teď, a tím, co bude. To mě zajímá.
Pavel z Dobrodruhů nakonec v tom svém nepovedeném životě najde zadostiučinění, když si na vesnici vlastníma rukama opraví dům...
Je to v tom příběhu jako určitý kontrast k velkému virtuálnímu světu byznysu a vztahů. Pavel si jako Robinson buduje něco rukama, protože je sám a chce mít aspoň kousek pevné půdy pod nohama.
O samotě mluvíte v knize hodně. Překvapilo mě, jak se například Pavel léčí ze samoty v supermarketu.
To jsem si nevymyslel. Jedná se prý o už popsaný nový sociologický fenomén, který jsem sice sám na sobě nezažil, naštěstí nemám podobnou potřebu. Ale někteří lidé jezdí bloumat s prázdným košíkem po supermarketech, aby chvíli nebyli sami, aby se v ten okamžik zbavili svých divných myšlenek a depresí. A opravdu, uvnitř toho obchodu se cítíte lépe, je v něm teplo, všechno nasvícené, dýchne na vás nějaký pocit bezpečí, říkáte si, že se vám tu nemůže nic stát, všichni jsou tu s vámi. A Pavel zažívá cosi obdobného.
Na mě velké obchody působí stísňujícím dojmem.
Já do nich taky rád nejezdím, ale jiní tam relaxují, odpočívají. Nemusí to být zrovna v noci, ale třeba v neděli odpoledne, jako rodinný výlet. Podobným únikem může pro někoho být, když jezdí v noci autem jako Pavel v románu. Cítí se být na chvíli sám sebou, sedí za volantem oddělen od světa, na tachometru stopadesát, pustí si rádio. Cítí se třeba na chvíli v bezpečí. Ale přitom když řídíte v noci po dálnici, nemůžete moc mluvit zrovna o bezpečí. Jedná se o takové iluzorní pocity jistoty.
Má podle vás dnešní spisovatel nějakou prestiž?
Asi jako každý jiný, pokud to dělá dobře, ne? Že by tahle profese přinášela nějakou zvláštní prestiž, jsem si nevšiml. Možná to mají někteří spisovatelé-profesionálové jinak. Já jsem takový spisovatel na baterky. Píšu po nocích nebo o víkendech. Spíše si člověk připadá jako bavič, enterteiner. Ale proč ne. Někdy čtu stesky, jak si u nás spisovatelé málo vydělávají, jak Češi málo čtou, zatímco v Německu si za vydanou knihu koupíte auto. Ale co s tím? Těžko si přece jako autor mohu stěžovat, že si čtenáři málo kupují mé knížky. Na koho? Je skvělé, že jsou granty na vydávání původní české prózy, různá stipendia. Spousta věcí by jinak nevyšla. Ale pak je knížka na trhu a je podle mě zbožím. Když se jí prodá dvě stě kusů, tak z toho samozřejmě nikdo nezbohatne. Jsou taky skvělá divadla, jejichž členové hrajou téměř zadarmo, jsou třeba výborné koncerty, kde účinkují hudebníci, které to neuživí, jsou výtvarníci, co třeba malují každý den po práci. Takhle to prostě chodí.