Hlavní obsah

Jak vnímat realitu. Výstava nabízí šest cest k citlivému zachycení skutečnosti

2:41
2:41

Poslechněte si tento článek

Výstavy mají různé názvy. Některé jsou jasné na první dobrou, jiné je třeba rozklíčovat. Souborná prezentace černobílých fotografií 400 ASA (trvá v pražské Leica Gallery do 15. června) odkazuje ke stupni citlivosti filmového materiálu. A také ke stejnojmenné skupině tvůrců vzniklé na konci roku 2018.

Foto: Jan Šída, Novinky

Na výstavě 400 ASA se představuje i Alžběta Jungrová.

Článek

Vznikla z popudu Jana Dobrovského, jednoho z vystavujících. Jeho díla dále doplňují snímky jeho kolegů, jmenovitě Alžběty Jungrové, Karla Cudlína, Antonína Kratochvíla, Jana Mihalička a Martina Wágnera.

Všechny tvůrce spojuje nejen zájem o klasickou černobílou fotografii, ale také, lze-li to tak říci, určitá posedlost zdokumentovat skutečnost tak, jak ji ten který z nich vidí a vnímá.

Při procházení mezi jednotlivými díly nás zřejmě napadnou dvě věci. A to, že dobrá fotografie nemusí být za prvé nutně ostrá, a za druhé nutně barevná. Tuto ideu totiž razí především mainstreamová vizuální média. Ovšem kvůli tomu pak pozorovatel ztratí možnost vlastního fantazijního výkladu daného obrazu.

Jako ideální příklad může sloužit snímek Antonína Kratochvíla Willem Dafoe. Amerického herce pojal tak, že zobrazil pouze jeho dominantní dlaně na drátěném plotu a jeho hlavu tvoří pouze silueta evokující posmrtnou masku.

Podobně přistoupil i k portrétu zpěvačky kapely Blondie Deborah Harry. Tady je obraz čitelnější. Její dlaň je sice v prvním plánu, ale tvář blonďatého anděla je rámovaná mezi palcem a ukazovákem.

Alžběta Jungrová představuje snímky z krizových a válečných oblastí, kde pracovala coby fotožurnalistka. Třeba dílo z afghánsko-pákistánské hranice ukazuje skupinku mužů sedících v rozvalinách. Jeden z nich se dívá přímo do objektivu, na nás. A svýma hlubokýma smutnýma očima do nás doslova vypaluje cejch.

Karel Cudlín se na svém díle z Ukrajina dotýká téměř spirituálního barokního vidění světa. Na zamrzlou hladinu říčky dopadá pruh světla a evokuje takřka duchovní rozměr celého obrazu.

Jan Mihaliček i Jan Dobrovský jsou nejblíže ke klasické dokumentární fotografii. Dokážou akcentovat syrovost pouličního života a vykreslit určitou psychologii zobrazených postav.

Bílá andělská křídla na ulici (Mihaliček) působí bezpochyby až mysticky, zatímco Dobrovského interiérová zátiší skrývají vždy nějaké tajemství.

Samostatnou tvorbu, a další cestu k zachycení skutečnosti, představují práce Martina Wágnera. Kromě vlastní tvorby (momentka z Global Street Party 1998) se věnuje archivní práci. Vyhledává práce anonymních fotografů i polozapomenuté rarity (na výstavě je například dílo anonymního autora zobrazující povstalce v květnu 1945).

Související témata:
Leica Gallery Prague

Výběr článků

Načítám