Článek
Proč jste se rozhodla přijmout roli v inscenaci mimo své domovské Národní divadlo?
Nabídky k hostování na jiných scénách přicházely i v minulosti, ale buď to byly hry už obehrané, protože pro můj věk a typ zas tak moc dobrých her není, nebo je už hrály mé kolegyně. Takže jsem váhala. Navíc jsem kromě své domovské scény byla plně uspokojená zájezdy s rodinným divadlem ve hrách, které jsme si sami psali a sami v nich hráli. Ale teď s nemocí mého manžela těchto příležitostí ubylo, tak jsem na nabídku z Divadla Kalich kývla. Už proto, že hra se mi moc líbila.
Jak se vám v Kalichu zkoušelo?
Přiznám se, že jsem měla zkreslené představy, že Kalich je pouze muzikálové divadlo, a překvapilo mě, kolik činoher se tu hraje. Navíc se mi tu hned zalíbilo. Dodnes si pamatuju, když jsem vstupovala před lety do svého prvního angažmá v Liberci, jak mi to divadlo vonělo. A podobně příjemné prostředí vnímám i zde. Není to jen budovou, ale i lidmi a jejich profesionálním přístupem.
Do jaké míry ovlivnil vaše rozhodování fakt, že v inscenaci dostala roli i vaše dcera?
Hrozně mě to potěšilo. Jsme na sebe hodně zvyklé ze zájezdů, a pak, ačkoli bydlíme v jednom domě, tak se vlastně vídáme dost málo. Atmosféra zkoušení mi připomněla natáčení Výletu s Alicí Nellis, příběhy se ostatně tak trochu podobají, taky tam pobíhám s urnou. Mou druhou dceru hraje Bára Munzarová, která byla spolužačkou Sabiny a znám ji od dětství. Takže se s nimi cítím velice příjemně.
Vnímáte Sabinu na jevišti víc jako herečku, nebo jako svou dceru?
To asi na sto procent zjistím až na jevišti před diváky, zatím je to tak napůl. Rozhodně si jí netroufnu do toho mluvit. Ono se to nemá kolegům dělat, ale občas mi to nedá, přece jenom jsem už o něco starší a zkušenější. Ale snažím se to řešit přes režiséra Jakuba Nvotu, který je bezvadný, dokonale připravený, milý a nekonfliktní, což mám ráda.
Hra se původně jmenovala Vorvaň, ale Kalich ji uvádí pod titulem Na mělčině. Proč?
Říkali mi, že by si diváci mysleli, že já hraju toho vorvaně... Ten tam ale skutečně je, protože rodina bydlí u moře a vorvaň občas ztratí navigaci a vlny ho vyhodí na mělčinu, odkud se nedokáže vrátit do moře. Postava, kterou hraju, je tak trochu jako ten ztracený vorvaň na mělčině.
Jaká je to postava?
Tragikomická postava ženy, která – stejně jako já – má dvě dcery, každá je úplně jiná, taky jako moje holky. Po smrti svého muže se ocitne v situaci, kdy se snaží vyřešit cosi, co jí muž řekl na smrtelné posteli. Ona má k němu rozporuplné pocity. Na jedné straně se jí zdá, že si s ním nic neužila, na druhé se mu chce ještě po smrti zavděčit tím, že hledá co nejlepší místo, kde rozsype jeho popel. A nad tou urnou s popelem se vinou úvahy o rodině, které jí nasvěcují pohled na její dcery a jejich životy.
Kolem nich se pohybuje mužská postava, kterou hraje Mirek Vladyka, stejně neukotvený typ jako ony, ale ona v něm vidí šanci k možné proměně či záchraně života svých dcer, aby neopakovaly její životní prohry a omyly. Myslím, že v téhle hře si každý z diváků najde momenty, s nimiž může konfrontovat své životní zkušenosti a prožitky.
Co vás čeká po této premiéře?
Teď mám doma docela pěkný scénáříček s názvem Všiváci, jde v něm mj. o to, že děti mají vši a otec jim je potají vymývá, aby matka nevěděla. Natáčet by se měl v květnu a červnu. Mám hrát starou herečku, jejíž vnučka dělá zkoušky na DAMU a ona jediná jí fandí. Prochází dějem v různých etapách svého života, až snad nakonec umře na jevišti. Mají to točit mladí lidé, tak se na to těším.