Článek
Hyperrealistická malba na rozdíl od klasického fotorealismu sedmdesátých let minulého století zaznamenává viděné mnohem přesněji. Zaměřuje se na maximální hloubku ostrosti, nepracuje s klasickou malířskou redukcí, ale operuje s téměř rigidním vykreslením všech detailů. Ovšem nejedná se o pouhé napodobování fotografie. Liší se od ní nenápadnými prvky, jako jsou třeba polostíny či stíny nebo kombinování barev na plátně.

Dorota Sadovská a Michal Ožibko.
Oba tvůrci posouvají hyperrealitu ještě o kus dál. Dostávají se až za hranici skutečnosti a vytvářejí vlastní svět, lépe řečeno vlastní iluzi. Tu ohýbají podle svých představ a využívají k tomu zavedené symboly, které lidé chápou jen určitým způsobem.
Michal Ožibko si na plátně DJ Papež bere za vzor obraz Diega Velasqueze Papež Innocent X. Podobiznu církevního hodnostáře okopíroval takřka dokonale a gramofony s vinyly, které má Svatý otec pod rukama, vypadají tak, jako by k němu patřily od nepaměti. V tom tkví kouzlo díla. Člověk si najednou není tak úplně jist, jestli se jedná o nadsázku, nebo holou skutečnost.
Dorota Sadovská si na dvou velkoformátových dílech Portrét Viktorie K. a Portrét Gisa L. pohrává s expresivitou výrazu ve tvářích obou žen.

Dorota Sadovská - Portrét Gisa L.
Pozorovatel se musí sám sebe ptát, jestli jejich přivřené oči, mírný úsměv a blažený výraz vyjadřují dobrou náladu, radost nebo orgastické vytržení. Tím, že malířka postavila jemně opálenou barvu jejich tváří proti absolutně tmavému pozadí, akcentovala kontrast mezi dvěma světy. Hmotným v popředí a abstraktním v druhém plánu.
Náboženské symboly i lidské tělo představují něco, čemu člověk nějak vždy rozumí a k čemu má určitou úctu. Že se jejich vizuální řeč mění a do jisté míry i karikuje, však neznamená, že dochází k jejich ideové dehonestaci.