Článek
Pokorný se celkem věrně drží příběhu hvězdy němého filmu Normy Desmondové, která se rozhodla k velkolepému návratu na plátno v roli Salome, a to za pomoci mladého neúspěšného scenáristy (zde jménem Ricky), ochotného nechat se bývalou star vydržovat a předstírat k ní neexistující city.
Pokorný příběh autorsky nijak zvlášť neobohatil, snad jen o pár pro něj typických hororových poťouchlostí, jako jsou krysy ohlodávající vymahatele Rickyho dluhů. Jeho text se ale rozpadá do kvalitativně nevyrovnaných částí: zatímco scény s Normou mají potenciál zábavného i drsného humoru, dialogy ostatních postav jsou až příliš banální, a pokud je sám režisér neoživí nápaditým aranžmá, šustí papírem v nepříliš objevných promluvách. Rickyho příběh vlastního života vyznívá ve hře dosti nepřesvědčivě a nezajímavě, stejně jako svět filmových ateliérů.
Jinak je tomu v případě hlavní hrdinky, pro kterou Pokorný našel v Jitce Frantové ideální představitelku, dokonale schopnou postihnout humor i tragiku postavy odepsané filmové hvězdy deroucí se s dojemnou i děsivou urputností zpět na životodárné výsluní filmových reflektorů.
Jako dávno vyhynulý exemplář
Vypuštěný bazén, do něhož Pokorný se scénografem Danielem Dvořákem zasadili děj, je stejně ponurým symbolem zašlé filmové slávy jako rozpadající se barrandovské terasy. Připomíná hrobku, z níž vyjíždí pokoj absurdně zavalený haraburdím z filmového fundusu, kde Ona odtržena od reality jako dávno vyhynulý exemplář vzácného druhu přežívá svou zapomenutou slávu po boku oddaného sluhy a prvního z řady manželů.
Filmová star Jitky Frantové neodpuzuje urputností, se kterou se dožaduje svého práva na návrat, daleko spíš vyvolává zvláštní směs obdivu, dojetí, soucitu i děsu, ale to vše je lomeno osvobozujícím humorem.
Je vpravdě tragikomickou postavou, oslnivou v róbách korunovaných rajčím peřím a kožešinovým boa, kdy diváky nechává nahlédnout do doby své největší slávy, směšnou cupitající holčičkou a groteskně děsivou vidinou smrti v pleťové masce, jež jí má vrátit někdejší svěžest.
Suverénní profesionalita
Frantová má s filmovou Normou společného víc, než se na první pohled zdá, ale především vládne suverénní profesionalitou, která dělá z herečky hvězdu. S lehkostí a smyslností vystřihne argentinské tango, aby vzápětí svou ženskost shodila drsně parodickým gestem. V přesnosti herecké stylizace se jí z obsazení vyrovná jen Vladimír Krátký v roli jejího sluhy Karla, z mladších herců však nikdo. Dokonce ani ne hostující Jiří Vyorálek, jemuž Pokorný roli Rickyho napsal jen jako přímočarého gigola, takže herec nemá přečasto co hrát a občas na scéně jen statuje.
Jiří Pokorný: Hvězda stříbrného plátna
Režie: Jiří Pokorný,
scénář: Daniel Dvořák.
Premiéra 4. 3. 2011 v Divadle Reduta, Národní divadlo Brno
Hvězda stříbrného plátna má šanci diváky zaujmout, i když nepatří k Pokorného vrcholům autorským ani režisérským. Nepříliš přesvědčivý byl na premiéře závěr hry, který by měl diváka strhnout a překvapit, a ne ho vést k celkem předvídatelnému řešení. Ale to je problém řady Pokorného režií, jimž jako by v závěru docházel dech. Hvězda stříbrného plátna je tak především grandiózním sólem Jitky Frantové, jejíž úspěšný domácí comeback je, na rozdíl od její filmové hrdinky, nezpochybnitelný.