Článek
Tajemství domu Bordenů napsal Hunter "sám", přesto je McBain v knize přítomen více, než bývá u Hunterových próz zvykem. Jednou z možností, jak román číst, je koneckonců klasický příběh o zločinu, jehož rozluštění se dočkáme až v samém závěru. Zcela mcbainovská je hra se čtenářem, skvělé dialogy i detaily jako plánky místa činu atp.
Navíc to není příběh ledajaký: Lizzie Bordenová, roku 1890 obviněná z vraždy svého otce a macechy, byla sice osvobozena, ale pochybnosti o výroku soudu dlouho přetrvaly její smrt z roku 1927. Za brutální vraždy ctihodných massachussetských občanů Bordenových nebyl nikdo odsouzen. Záhada se stala americkou legendou, která inspirovala mnoho knih, dva televizní filmy i balet.
Roku 1984 ji zpracoval i Evan Hunter. Se svou pověstnou obratností v knize mísí fakta a fikci, pravidelně střídá jen mírně upravené autentické záznamy z procesu s Lizzií s kapitolami zachycujícími Lizziin předchozí pobyt v Evropě, o němž prakticky žádné doklady neexistují. Staré téma konfrontace americké nevinnosti s evropskou zkušeností je nejen brilantně zpracováno, ale poskytuje i klíč k Hunterově verzi vyřešení zločinu.
Hunter popisuje Tajemství domu Bordenů jako další ze svých románů o generačním konfliktu, jemuž věnoval mj. i knihu Líbá táta (česky 2000). Jako historická fikce připomíná román tvorbu Angličana Kena Folletta. A jako napínavá a chytrá detektivka samozřejmě klasiku z 87. revíru.
Evan Hunter: Tajemství domu Bordenů, přeložili Radim Klekner a Petr Pešek, BB Art, 365 stran