Zpěvák a hudebník Samir Hauser: Smrt je vrcholná performance člověka

Asi ano, protože ten nápad vznikl samostatně. Pracuju v reklamní agentuře s Markem Slezákem, který si na hudební scéně říká Gatsby. Scházeli jsme se v pracovní době na cigáro, bavili se o hudbě a on mi jednou přinesl písničku. Napsal jsem na ni text, on přinesl další, a tak vzniklo celé album. V pauzách na cigáro.

Vanessa měla v té době svůj konec naplánovaný a projekt Bruno Ferrari jsem uložil k ledu poté, co můj spoluhráč Pavel Peřina utrpěl ve svých jednačtyřiceti letech těžkou mrtvici a přišel při ní o sluch. Bez něho to dál dělat nechci.

V tuto chvíli není konkrétní plán. Před půl rokem jsme se sice s kolegou Danielem Rodným domlouvali na tom, že bychom vyjeli na vzpomínkové turné k naší desce Flashback z roku 1992. Dál jsme to ale nerozvinuli. Uvidíme.

Neovlivnil, protože ho neznám.

Žijeme v nemocné době a myslím si, že jsme pacienti všichni. Tím pádem i já, a navíc jsem si uvědomil, že jsem ještě k tomu nula. A název byl na světě.

Baví mě to slovní spojení. Vztáhl jsem ho sice na sebe, ale slyšel jsem ho už během pandemie covidu v souvislosti s prvním člověkem, který se nakazil virem a zahájil šíření nemoci. Zaujalo mě to.

Je velmi osobní. V jedné recenzi někdo tvrdil, že je veselé, ale mně to tak nepřijde. Když jsem se k němu po nějaké době vrátil, došlo mi, že je skoro celé o stárnutí a smrti. Přitom vznikalo v celkem příjemné atmosféře. Ale nadhled na něm je. Ještě pořád neberu život moc vážně. Vždyť to ani nelze, podívejte se, co se kolem nás děje. Komedie.

Pokud jde o mé libido, to se utlumilo asi před třemi lety, někdy v době, kdy jsem přestal s drogami. Byla to pro mě vlastně dost osvobozující věc. Začal jsem vnímat některé vyzývavé ženy spíš jako takové svíjející se larvy, kterých je mi líto. Už vidím jen tu snahu a zoufalost. Ty zbraně už na mě tolik nefungují.

Na ženách už oceňuju hlavně smysl pro humor a charakter. Když je nemají, já nemám zájem. Abych byl ale přesný, můj zájem o sex neodešel úplně, jen se výrazně ztenčil, respektive změkl.

Když si vzpomenu na texty kapely Vanessa z devadesátých let, kdy jsem byl okouzlen drogami a myslel si, že mi dávají svobodu, dnes bych je asi nenapsal. Už mě neberou ani sexuální témata písní Bruna Ferrariho.

Ale ta touha po svobodě je tam pořád. Prolíná se celým mým životem. Mé současné texty jsou spíš zpovědí. Zpovědí stárnoucího seladona, který se nikdy životu nevyhýbal a šel do všeho po hlavě.

Baví. Cestování je droga. Každý výlet je pro mě jako další nášleh. Drogou se koneckonců může stát cokoli. Třeba emoce.

Pokud však jde o drogy chemické, je to za mnou. Už mě to přestalo bavit.

Touhu po svobodě. V mém případě je to spojené s chutí mluvit o věcech otevřeně a nestydět se za to. Jít s kůží na trh. Určitě je to i tím, že má generace si svobody pořád ještě váží, neboť na vlastní kůži zažila nesvobodu.

To má jednoduché vysvětlení. Praha byla v devadesátých letech plná zajímavých figur, které jsem potkával pokaždé, když jsem někam šel. Potom začaly mizet a scházely mi.

Před několika lety jsem se rozhodl natočit o té době film. Napsal jsem s kolegy scénář a začali jsme shánět peníze na natáčení. Peníze jsme nesehnali, a tak jsem místo filmu napsal knihu Vyvrhel. Ty figury jsem v ní oživil.

Nevěřil jsem, že si na všechno vzpomenu. Na spoustu historek jsem si ostatně vzpomněl až poté, co byla kniha vydaná. Nicméně jsem byl asi jeden z mála, kdo si pamatoval nějaké zajímavé detaily.

Začal jsem tehdy obcházet lidi, kteří devadesátky prožili, ale nikdo nebyl schopný vzpomenout si na víc než obvyklá klišé. Nejlepší paměť měl můj kamarád, spisovatel a výtvarník Pablo de Sax.

Myslel jsem si, že ne, ale teď si říkám, že asi vznikne díky umělé inteligenci. Už jsem jí měl plné zuby, ale nakonec mi došlo, že obsah vždycky vítězí nad formou. Nedávno jsem si tedy s pomocí umělé inteligence vytvořil videoklip. První, který jsem dělal sám.

Učil jsem se s ní pracovat za pochodu a teď si myslím, že za rok nebo dva začnu s její pomocí vytvářet i svůj film.

Stát se může cokoli. Mám ostatně v šuplíku víc filmových scénářů. Asi před půl rokem za mnou přišel člověk, který vlastní největší mezinárodní firmu na výrobu koncertních pódií, a chtěl po mně a Tomáši Belkovi, abychom napsali scénář o bitcoinové kauze.

My ho napsali ve stylu britského režiséra Guye Ritchieho, aby to nebyla jen nuda o lidech, co koukají do počítače. Mezitím ale zadavatel ztratil entuziasmus, a tak nám vyplatil honorář a od projektu odešel. Scénář jsem uložil do šuplíku k několika dalším, které v něm leží už řadu let.

Mimochodem, zmíněný Tomáš Belko mi napsal dva texty na album Pacient 0. Je to celkem rarita, protože jinak jsem si psal texty vždycky sám.

Je tu jeden velký projekt. Má smrt. Myslím si, že je to vrcholná performance každého člověka. Umřít v Praze na ulici na infarkt, aby mě lidé překračovali a močil na mě jezevčík, se mi nechce. Takže si pomalu připravuju zázemí pro svou velkou a důstojnou smrt.

Nevím ještě, jak a kdy by měla proběhnout. Možná to bude na lehátku u bazénu, možná vybouchnu na dobročinném večírku, nebo se zastřelím na pódiu. Uvidíme. Ještě je čas. Kolem mě to teď hodně padá a já mám ještě spoustu plánů.