Článek
Když jste před dvěma lety vydala Hit Parade, řada lidí ho prohlašovala za vaše nejlepší album. Čím bylo výjimečné pro vás?
Dostalo se mu hodně lásky. Posluchači oceňovali, že ho produkoval DJ Koze, jenž je velmi produktivní. Jsme podobně staří a oba jsme s věkem pracovitější. Mám pocit, že pro lidi tohle spojení fungovalo. Byli jsme dobrý balíček na jednom albu. Cítila jsem, že jeho přínos lidé cenili.
Cítíte se s každým dalším albem umělecky svobodnější?
Ne, protože jsem vždy byla svobodomyslná a odhodlaná. Věděla jsem, jaké chci dělat desky, jak má vypadat koncert, jak se chci oblékat, ale i jak mají vypadat klipy a veškeré doprovodné umění. Nikdy jsem neměla brainstorming nebo projektové schůzky v kanceláři.
Většinu svých sólových alb jsem stvořila víceméně předtím, než jsem měla smlouvu na jejich vydání. Zrodila se nezávisle a až pak jsem hledala cestu, jak je dostat do světa. Už jsem říkala, že každá má deska je úplně jiná, ale že na začátku jejich vzniku je svoboda, to mají společné.
Očekávám nyní, že vše kolem mě se po téhle sezoně trochu zklidní. Na chvíli se odmlčím. Myslím, že to tak je správně. Aby mohly věci zůstat do budoucna čerstvé, je třeba mít nějaký čas pro sebe.
Těšíte se na něj?
Těším. Už jsem podstatně zpomalila začátkem roku, abych trávila čas se svou rodinou a dětmi. Dceři je patnáct, ze syna se stane teenager v září. Chci se na ně víc soustředit a být tu pro ně.
Róisín Murphyová
Budete si v době, kdy si dáte pauzu, zaznamenávat hudební nápady?
Nikdy jsem to nedělala. Můj manžel je také muzikant a povzbuzuje mě, abych si zapisovala nápady a podobně, ale já odmítám plýtvat energií. Než na něčem opravdu začnu pracovat, chci vědět, že jsem na správné cestě. Než začnu psát, chci si být jistá, že už je na ty písničky čas a že, když se do toho pustím, tak to dokončím a bude to mít nějaký význam.
Šetřím sílu, dokud není ta pravá chvíle, aby se má vize zhmotnila. Než abych jen tak něco načrtávala, radši upeču koláč nebo udělám něco v domě. Případně vytvořím něco vizuálního, třeba koláž. Takže ano, občas mám chuť tvořit, ale místo hudby hledám jiné věci.
O textech svých písní opravdu hodně přemýšlím, není to žádné: miluji tě a ty miluješ mě. Jsou to koncepty. Možná se mýlím, ale mám pocit, že těch nápadů nepřichází tolik, a nechci s nimi plýtvat na něco, co bych nemusela dokončit. To by mě hrozně deprimovalo.
Cítila jste se někdy ohledně své tvorby nejistá?
Vlastně jednu dobu ano. Myslím, že nejvíc tehdy, kdy končila éra kapely Moloko. Nebylo to jen umělecké spojení, s Markem jsme byli partneři. A náš vztah skončil asi dva roky předtím, než jsme spolu přestali koncertovat. To znamená, že jsme dva roky prožívali konec. A já cítila velkou nejistotu ohledně toho, jestli budu schopná pokračovat jiným způsobem.
Spoléhala jsem na toho člověka a situaci, měli jsme naše vlastní malé studio a vlastně celý malý svět v Sheffieldu, mimo centrum hudebního průmyslu v Londýně. Žili jsme v bublině.
Než jsem potkala Marka, nesnila jsem o hudební kariéře. To vzniklo a vyvinulo se přirozeně s ním. Bála jsem se, že to dál nepůjde. Že to nepůjde tak, aby to mělo nějaký význam. Že sama nebudu vzkvétat.
Ale měla jsem štěstí, spojila jsem se s Matthewem Herbertem, který pro Moloko dělal pár remixů a říkal, že by někdy pracoval rád jen se mnou. Trochu mě v té době uháněl, abych s ním pracovala.
Já se v té době bála přijmout výzvu, bála jsem se závazku, měla jsem strach, že ze sebe před ním ve studiu udělám blázna, že nebudu umět s něčím přijít. Ale nakonec jsem se do toho pustila a stálo to za to. Pracoval rychle a bezbolestně. Hodně mě povzbuzoval.
Byl jedním z těch producentů, s nimiž člověk udělal desku od A do Z bez velkého povyku. Byl to skvělý začátek mé sólové kariéry.
