Zpěvačka Marcela Laiferová: Pro všechny jsem pořád Marcelka

Byly jsme všechny mladé a bylo nás hodně. Musely jsme se snažit. V naší branži uspějete jen tehdy, když vedle talentu budete mít taky píli, budete vědět, co chcete umělecky dělat a s kým to chcete dělat, nenecháte se moc ve svém směřování ovlivňovat okolím. Zpěv je tvůrčí věc, za níž je hodně dřiny a plánů.

Já jsem ovšem vždycky věděla, co chci nahrát, pomáhali mi v tom lidé, na něž bylo spolehnutí. Chtěla jsem s nimi o hudbě mluvit, chtěla jsem, aby mé písně byly takové, jak je cítím, aby byly co nejlepší. Můžete mít totiž talent, ale když nemáte co zpívat, nevíte to, je vám na nic.

Na Slovensku jsme nahrávali v té době hlavně singly. Pak jsem se pracovně seznámila s panem dirigentem Karlem Vlachem a ten se mě optal, proč LP nemám. Probrali jsme to, on slíbil, že mi ho udělá, a poté jsme už pracovali. Marcelu jsem tak nahrála s Orchestrem Karla Vlacha. Po mně přišli na řadu v nahrávání LP další slovenští kolegové z branže. Říkali: Já chci taky, já chci taky. Od té doby to už šlo hladce.

Musíte plánovat, musíte chtít a musíte mít štěstí na lidi kolem sebe. Otěhotněla jsem v prváku na medicíně, ale věděla jsem zároveň, že chci zpívat a dostudovat, že to musí nějak jít. Oželela jsem všechny zábavy, posezení s kamarádkami, nejrůznější výlety. Tohle jsem dlouhé roky neznala. Dodnes podobnou zábavu nevyhledávám.

Mám raději velkou party, kde se sejde hodně lidí jednou za čas. Potkala jsem také úžasného muže, Jaroslava Laifera (1930-1970). Byl skvělý lékař i muzikant. Bohužel odešel moc brzy… Umím si svůj čas zorganizovat. Obecně mám pocit, že lidé ho ztrácejí hodně v hloupostech, nepodstatnými věcmi.

Nechtěla jsem tam původně ani jít, nakonec jsem se rozhodla s písní Slová zúčastnit. I proto, že je krásná. Zpěvák musí umět právě tohle ocenit. Není jen „hlásná trouba“ na muziku. Musí vědět, cítit, o čem zpívá, aby byla dobrá. Píseň dělá textař, skladatel a zpěvák. Musejí být propojení. Vklad interpreta do celku je důležitý.

Věřím, že by si každý měl uvědomit, co od života chce. Já jsem to věděla. Je důležité si také nestěžovat, že za tohle může ten a ten, když mohu pro věc sám/sama cokoli udělat. Člověk by měl být za sebe zodpovědný. Nespoléhat se na druhé. A jsme zase u času. Musíte s ním umět hospodařit. K tomu potřebujete základ: mít dobře nastavenou mentální sílu, k cíli směřovat sílu fyzickou, která je na tu mentální navázaná. Když se vše propojí, máte (skoro) vyhráno.

Z máminy strany bylo silné obojí: hudební vlohy a cílevědomost. Můj strýc, její bratr, měl díky tomu vysokou pozici u firmy Baťa. Stavěl v cizině její pobočky. Před tím, v roce 1939, měl ale studovat v Miláně zpěv na konzervatoři, jenže do toho přišla válka. Nic z toho nebylo. Tátovi předci byli zase všichni spojení s podnikáním, konkrétně s pivovarnictvím. Možná i proto měli rodiče tak úspěšné děti, teď mluvím o svých bratrech.

Jeden z nich byl skvělý diplomat, který třeba začal jednání o rozdělení Kypru mezi Turky a Řeky, což byla jen část jeho kariéry… Každý jsme věděli, co od života chceme. Povinnosti k naší rodině patřily. Ano, vždy v ní padla také otázka na to, co chceš, ale když už jste se rozhodl/a, musel/a jste pro svůj cíl skutečně něco udělat. Disciplína a pracovitost k naší rodině patří a patřily.

Maminka byla velmi činorodá osoba. Sbírala jsem s ní odmala například bylinky, které pak rozdávala těm, kteří je potřebovali. Nemocných k nám chodily zástupy. Těšilo ji, že jim pomáhá, že dokáže léčit tam, kde to lze… Nevím, zda to její „kouzlo“ bylo psychosomatické, anebo zabírala přírodní cesta, ale viděla jsem, že úspěchy má.

Byli senzační. Dokonce poté, co jsem skončila, mě někteří ještě jako lékařku hledali. Doufám, že kvůli tomu, že jsem měla výsledky, že jsem byla empatická. Samozřejmě ovšem také fungovalo i to, že jsem byla „ta zpěvačka“. Lidé ke mně měli důvěru skoro automaticky. Už mě kdysi „pustili“ do svých životů. Znali mě z televize, z rádia, četli o mně… Byl v tom z jejich strany kus sentimentu. Uvědomovali si to i mí kolegové, kteří mě občas posílali za pacienty, kterým se moc o jejich problémech mluvit nechtělo.

Ano, jen mi všichni říkali Marcelko. Ale tak mě oslovuje kdekdo, včetně dětí od sousedů. Nikoho neopravuji, neříkám: jsem paní doktorka, mám titul. Tedy v civilním životě. Pro všechny jsem Marcelka, tak to je a asi už bude napořád.

Platí, horoskopy stále vypracovávám. Seznámila jsem se s nimi v roce 1974, kdy jsem chtěla koupit dům, jehož půlku tehdy prodávala slavná slovenská herečka Vilma Jamnická (1906-2008), slavná astroložka. Téměř v sedmdesáti letech si začala stavět ohromnou vilu nad Dunajem, jenže jí došly peníze…

Když mě poprvé uviděla, řekla: Jde ke mně lev. Odpověděla jsem, že nikoli, že jsem rak, jde-li o astrologii. Načež ona reagovala tím, že mám v sobě hodně energie ze lva. Půjčila mi pak knihy, já je začala studovat. A chytlo mě to, jak jinak, hned. Od té doby studuji. Sedí to, což nikomu nevnucuji. Sama jsem k tomu zjištění došla časem. Mimo jiné tehdy, když se u nás v rodině něco vážného stalo, hledala jsem i „ve hvězdách“.

Ne, byly tam schody, máma, která se se mnou měla stěhovat, je nechtěla.

Ano, ale obecně, téma astrologie je na dlouhou debatu… Lze to shrnout, že není důvod ji podceňovat. Tahle disciplína je stará tisíce let, vznikla dávno před narozením Ježíše Krista. Můžete k ní přistupovat, jak chcete. Můžete jí věřit, anebo vás může jen bavit.

Horoskopy dělám tehdy, když mám čas. Píšu je také pro časopisy, i když vím, že ideální horoskop se musí dělat na míru, musíte k němu znát místo a přesný čas narození dotyčné osoby. Pro jeho vypracování je zásadně důležitý moment prvního nadechnutí.

Nějaké plány mám, ale zveřejním je, až budou aktuální. Jinak na Slovensku vystupuji stále. A že živě? Zpěv má být řemeslem. Na tom si trvám. Playback využívám jen tam, kde nejde zpívat živě, mimo jiné v televizi. Jinde jedu „postaru“. Co bych byla za zpěvačku, kdybych potřebovala k vystoupení hlavně techniku? Potřebuji mít své texty v hlavě a svůj hlas. Zatím vše slouží tak, jak má.