Spisovatel David Liška: Vladimír Menšík věděl, že každý večírek může být fatální

První setkání znám jen z vyprávění. Tehdy jsem byl ve věku, kdy jsem ještě úplně nechápal věci kolem sebe. Byl mi rok a půl, možná dva, když mě máma vezla v kočárku. Bydleli jsme v Brně, v místě, kam chodil pan Menšík za svou maminkou. A prý, když jsme byli na procházce, minuli jsme ho na chodníku. Což si moje máma uvědomila poté, co prošel…

Z toho už jsem měl rozum. Šli jsme s mámou na jedno jeho brněnské představení, konkrétně na zájezdní Křeslo pro hosta. Dodnes si pamatuju, že bylo v Klubu železničářů a Menšík tam nebyl sám. Vystupoval se Slávkou Budínovou. Vím, že s ní seděl na jevišti. Takže vidíte, že v mém případě věta: setkal se s Menšíkem, je hodně nadnesená. Zájem o něj přišel až později, postupně, když on už nežil.

Naučil jsem se to. Jinak já jsem kdysi historii studovat chtěl, mám k ní blízko. Bylo to v době, kdy jsem udělal státnice na stavební fakultě. Ale přijímačky na brněnskou filozofickou fakultu jsem neudělal. Mým zaměstnavatelem se tak tehdy staly České dráhy. Nicméně své záliby v historii jsem se nevzdal, stal jsem se hodně poučeným laikem.

Psal jsem také odborné texty. Vím, kde a jak mám v archivech hledat. Což jsem v případě Vladimíra Menšíka využíval zejména v době, kdy jsem pracoval v Praze. Tamní archivy daly mé knize určité základy.

Konkrétně jsem došel někam k roku 1690, kde jsem narazil na latinu, před tím to byla němčina a až později čeština. Ale na jazyku archiválií ani tolik obecně nezáleží. Záleží spíš na tom, jak dotyčný psal… Jinak Menšíkovi předci vždy patřili k těm, kterým se poměrně dařilo. V bádání jsem měl i tu výhodu, že se moc nestěhovali.

Stačilo v Moravském zemském archivu najít matriku příslušné obce a dohledávat jednotlivé členy rodu. Chtěl jsem jít i dál, ovšem to se mi nezdařilo. Nevím tak, odkud přišli. Prvním je v linii pro mě Vítek Menšík, respektive jeho potomci. Ani o něm toho totiž moc nevím. Nevím, kdy a kde se narodil, kdy se oženil… Evidentně přišel z nějaké vzdálené farnosti, jejíž matriku jsem už nedohledal.

Bylo to zemědělství. A sám Vladimír Menšík zmiňoval, že pochází ze starobylého sedláckého rodu. V tom se nemýlí. Měli se vážně na tu dobu dobře. Nestrádali. Vedle polí měli krávy, koně… Teď mluvím o přímých předcích pana Menšíka, jeho tátovi a dědovi.

To bylo o hodně těžší. Jan Menšík, syn Vladimíra Menšíka, se se mnou setkal. V jistých fázích psaní mi pomohl některé věci doplnit, pak se odmlčel. Další členové rodiny komunikovat vůbec nechtěli. Nelehké to bylo také s Menšíkovými kolegy, kamarády, kteří ještě žijí. Ani ti mi na žádosti většinou neodpověděli.

Ozval se mi Petr Nárožný, čehož si velmi vážím. Řekl mi ale, že už všechno, co mohl, řekl. A taky se mě optal, jestli tu knihu bude vůbec někdo číst… Zavolal mi také Petr Kostka, který mi řekl, že s panem Menšíkem měl pouze profesionální vztah. I to bylo velmi milé.

Na to, jakou (ne)má reklamu, se už vyprodala polovina nákladu. Řekl bych tak, že Petr Nárožný pravdu neměl. Vladimír Menšík stále lidi zajímá.

Snažil jsem se jich mít co nejvíce, pochopitelně. Vím, že podobná kniha bohatou obrazovou přílohu až vyžaduje. Roky jsem proto cíleně sbíral, kupoval filmové plakáty. Zjišťoval jsem si autorská práva především na snímky z divadelních inscenací, v nichž hrál. Ano, mám taky takové, kde jsem neuspěl, do knihy jsem je dát nemohl.

Hodně mi v tom pomohl také dědic jedné části autorských práv Jan Burian, který mi poskytl snímky z doby, kdy Menšík působil v Divadle E. F. Buriana, zdarma. Na mou prosbu doslova vzkázal: vezměte si, co chcete, co potřebujete. Jediné, o co mě za to prosil, bylo, abych mu poslal knihu. To jsem samozřejmě rád udělal. Podobně mile se ke mně zachoval Jan Hrušínský, který mi potřebné fotografie také bezplatně poskytl.

Podle mě ti, kteří si pana Menšíka pamatují jako skvělého herce. Až se ale bojím ptát lidí z mladších generací, zda ho vůbec znají. Zjistil jsem v práci, že mladší ročníky sem tam nezareagují ani na jeho jméno. Ukážu-li jim jeho fotku, už se ale většinou chytnou. Takže bych si tipnul, že nejčastěji kupují moji knihu čtenáři ve věkové skupině padesát let a výše.

Většinou z pohádek. Nejčastěji jde o Tři oříšky pro Popelku (1973) anebo ze seriálu Arabela.

V trilogii, k níž patří Bouřlivé víno (1976). Vím, že se o ní říká, že jde o útok na Pražské jaro, že jde ryze o normalizační kus, ale mě se pan Menšík v roli předsedy JZD zkrátka líbil.

Ano, zase se na ně podívám. Je to takový optimistický seriál, a i když ho znám nazpaměť, pobavím se u něj. Mám rád Menšíkovy veselé role. Ty temnější mi moc nesedí. Ne, že by v nich nebyl skvělý, jen se raději dívám na filmy, seriály, kdy publikum baví.

Ano, Markéta Lazarová je přesně ten případ. A také Menšíkova poslední televizní inscenace Jako kníže Rohan. Jinak Menšík pil stejně jako jiní jeho kolegové té generace. Z dnešního pohledu byly „standardy“ hodně posunuté.

Alkohol se pil hodně, nejen ve volném čase, ale také během práce. Zachytil jsem i vzpomínku, jak se hercům domlouvalo. Třeba Vladimír Menšík na jeden projekt nepřišel vůbec tři dny. A aby na natáčení dorazil, mu měl důrazně připomínat Jiří Sovák. Oba byli normální zaměstnanci, jinak to tehdy nešlo.

Přesně, jak jsem říkal, alkohol byl mnohem více tolerovaný než v dnešní době. Sice za něj hrozila výpověď, jenže se to moc nepraktikovalo. Ovšem ta třídenní absence byl i na tehdejší dobu dost průšvih. Navíc pan Menšík dobře věděl, že má s pitím problém. Léčil se, později konzumaci alkoholu omezoval i z jiných, vážných zdravotních důvodů.

Podnětem k nástupu do léčebny byla i událost, kdy šel s Lubomírem Kostelkou na setkání zasloužilých skautů. Byl přiopilý, věřil v to, že to dá. Jenže nedal, což s ním hodně otřáslo. Uvědomil si naplno, že má velký problém. Z hodiny na hodinu se hlásil U Apolináře. Vzali ho za tři dny.

Hodně lidí říká, že ho zabily cigarety, chlast, byl bonvivánstvím vyhlášený. Ovšem on v posledních letech se už podobně „bavit“ nesměl. Věděl, že každý podobný večírek může být fatální. Ne, nežil jako asketa, sem tam se „spustil“, ale jinak se hlídal. Navíc kombinace léků a alkoholu ho házela do stavů, že o sobě nevěděl. Bál se jich.

Miloval lidi. Rád je bavil. Byl vtipný, jeho humor nebyl vulgární, hloupý. Šla z něho určitá hřejivost, pravdivost ve všem, co dělal. Byl lidský. Diváci tohle všechno z něj vycítili hned, jak přišel na jeviště, jak zapnuli televizi, od prvních minut filmu, v němž hrál. On byl veselý i v soukromí. Rád byl bavičem společnosti, středem pozornosti. Což, upřímně, zrovna já, se svou introvertní povahou, nepochopím. Musel být z podobného nasazení unavený.

Ano, ale na další její rozšíření se musí sejít víc věcí: kniha se musí vyprodat, musím mít nové informace, musí být zájem z nakladatelství… Navíc už nejsem u archivního zdroje v Praze, pracuji roky v Brně. Je těžší se k bádání dostat. A kdybych měl pokračovat v tématu Vladimír Menšík, zaměřím se výrazně na jeho práci pro Československou (socialistickou) televizi (ČST).

Nabízí se třeba Jiří Sovák. Jenže o něm je známo, že nebyl moc příjemným společníkem. Musel bych oddělit herce a osobnost. Pak Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Jaroslav Marvan, Oldřich Nový…, ale to už jsme hodně v minulosti. Těch herců, jejichž životy by si zasloužily důkladné zpracování, je hodně. Ovšem, jak jsem říkal, podobné bádání je náročné. Neuživí vás. Musíte si brát neplacené, náhradní volno, dovolenou.

Ne, a nemusím o odpovědi ani moc přemýšlet. Generaci Menšíka, Sováka, Nového… nikdo konkurovat nemůže. Doba se změnila. Možná je to také tím, že herců a hereček je hodně, že se musí všichni uživit, že se prostor, kde mohou zazářit, každému zúžil. Nemusejí na sobě přitom ovšem leckdy soustavně pracovat. Jen si poslechněte, jak mluví, místo slov vydávají sem tam zvuky… Srovnejte to se starou gardou odchovanou divadlem. Podle mě tak mistr herec / mistryně herečka mezi nimi není. Nikomu ale svůj názor nevnucuji.