Článek
V roce 2002 vydali Prago Union album Příduhned… Bylo z něho patrné, že ho z velké části věnujete své tehdy nové lásce. Zůstala vám?
Stále ano. Žiju s ní v Brně, kam jsem se za ní před čtyřmi lety z Prahy přestěhoval, a i když jsme nedávno překonali jedno napětí, které jsem způsobil, pořád je má milovaná partnerka.
Je na nové desce Nekorektum podobná klíčová emoce?
Podle mě název Nekorektum skvěle vystihuje atmosféru desky. Je přímočará a trochu naštvaná. Nazývá věci pravými jmény, takže je podle dnešního hodnocení nekorektní. Za korektní se naopak považují přetvářka a zahalování jasných věcí do nejasných mraků.
Ale předem stanovené téma jsem neměl. Možná na albu posluchač nějaké najde, pro mě je to však sběh toho, co se u mě v posledních letech stalo. V textech je víc politiky, než u mě bylo zvykem. Snažil jsem se to ale držet na uzdě.
Cítíte ve svém psaní textů nějaký posun?
V minulosti byly určité mé textové hrátky vtipem písniček. Teď už je používám jako nástroj, jako něco, co je klíčové pro celou skladbu.
Jste hravý pokaždé, když začnete psát texty?
Mé psaní je složitější proces. V případě nové desky jsem si v určitou chvíli projel všechny slovní záznamy, které jsem si zapsal do telefonu nebo na papírky. Vypsal jsem si to, co mi dávalo smysl a líbilo se mi, vytiskl jsem si to na papír, rozstříhal a přiřadil na hromádky podle toho, jak jdou obsahy k sobě. Vznikl sešit číslo 1.
To, co vzniklo, jsem cizeloval a vedl k hrubému textu. Ten jsem následně vlepil do sešitu číslo dva a pracoval s ním dál. V sešitu číslo tři už byly vepsány finální verze textů. Poslední úpravy jsem dělal přímo před mikrofonem.
Ve vašich textech je mnoho slov. Hlídáte si, abyste se neopakoval?
Opakování se nebojím. Můj kamarád říká, že lidé potřebují některé věci slyšet vícekrát, aby je pochopili. Myslím si, že jsem zatím nevydal desku, která by nebyla krokem dál od té předešlé.
Při psaní textů se dobře bavím. Kdybych měl pocit, že se opakuju, určitě by se u mě takový pocit nedostavoval. Nehledě na to, že někdy něco opakuju záměrně, anebo použiju nějaký obrat jako odkaz na starší či jiný text.
Dovzděláváte se, pokud jde o práci s českým jazykem?
Ano, ale nikoli čtením knih. Na to nemám moc času. Mé dovzdělávání probíhá pokaždé, když mluvím s lidmi. Nevyhledávám jen okruh těch, kteří jsou z mého hudebního či osobního světa. Zajímají mě různí lidé a různé příběhy. Díky tomu se můj slovník vyvíjí.
Připouštím, že se můj jazyk už trochu vzdaluje jazyku teenagerů. Jsem starší a nemám si s nimi většinou co říct. Myslím si ale, že obsahově je jejich jazyk stejný jako můj, jen formálně je trochu jiný.
Nebaví mě v něm třeba používání anglických slov. Chápu jejich význam, některá mám dokonce rád, například actually, ale občas jsou podle mě používána křečovitě.
V Praze jste měl vlastní studio Strojovna. Kde teď vymýšlíte a nahráváte písně, když jste se se svou přítelkyní přestěhoval do Brna?
Po zvukové stránce se mi nové album líbí. Věděl jsem, že chci při nahrávání udělat nějaké změny, a věřil jsem, že se ve zvuku projeví. Neudělal jsem je nicméně ve Strojovně, nýbrž ve svém studiu v Brně.
Přitom nechápu, jak je možné, že to funguje. Strojovna nebylo velké studio, ale mohli tam za mnou chodit kamarádi, protože v něm bylo dost místa. V Brně mám malý kamrlík, do něhož když přijde jeden člověk, tak je nás moc.
Prago Union překračují hranice žánru hip-hop.
Když bylo evidentní, že si budu muset vybudovat studio v kobce o velikosti dvou zkušebních kabinek v prodejně spodního prádla, vůbec se mi do něj nechtělo chodit. Postupně jsem si k němu ale našel vztah a později jsem se bál už jen toho, abych si v něm o samotě neulétl prostřednictvím nějakých látek mimo realitu. To se mi zatím nestalo.
Podle čeho poznáte, že je nová píseň hotová?
Jakmile vznikne textový sešit číslo dva, vezmu vymyšlený hudební základ a natočím demosnímek. Je sice v naprosto nepublikovatelné formě, ale slyším, jestli v něm je informace, o kterou mi šlo. Od té chvíle je mám takříkajíc otevřené a sahám do nich. Každý den třeba jen proto, abych změnil větu.
Všechny písničky piluju najednou. Jakmile mám pocit, že mě v nich nic netahá za uši a že mají stejný pocit i lidé, kterým věřím, a písničku jim pustím, přibližuju se stavu, kdy začnu být spokojen.
