Zemřel španělský „vlčí chlapec“. Dvanáct let žil odříznutý od lidské civilizace

Narodil se v roce 1946 v jihošpanělské vesnici Añora. Země se v té době zotavovala z občanské války a dopadů druhé světové války. Rodríguez započal život poznamenaný chudobou. Po smrti matky jeho sourozenci odešli žít k příbuzným, zatímco on zůstal se svým otcem, který se znovu oženil a přestěhoval rodinu do pohoří Sierra Morena.

Idylický život v horách to ale nebyl. Jeho nová nevlastní matka ho týrala, a když bylo Rodríguezovi pouhých sedm let, otec ho prodal staršímu pastýři koz. „Vzali mě do hor, do jeskyně. Vyšel z ní malý stařík s vousy v korkových botách. Vyli tam vlci, byli tam lišky, horské kozy, jeleni, štíři, hadi. V noci jsem zvířata slyšel a bál jsem se,“ uvedl později Rodríguez.

Pastýř se o chlapce staral a učil ho dojit kozy nebo lovit králíky. Zanedlouho se tak nejen naučil v přírodě žít, ale také s ní a místními zvířaty splynout. Chápal, že je jiný – „zejména proto, že měl ruce“ – ale zároveň se cítil být jejich součástí. Zvládal napodobovat zvuky nejrůznějších zvířat a věřil, že s nimi dokáže komunikovat.

Když jednoho dne pastýř nečekaně zmizel, Rodríguez využil svých dovedností a znalostí. A zamířil tam, kam by se jiní nechtěli vůbec dostat – k vlčí smečce. Získal si její důvěru tím, že nosil potravu pro jejich mláďata a vyl, když cítil nebezpečí. „Plakal jsem a oni na mě vyskočili. Pak mi ukázali cestu do jejich jeskyně, vlčího doupěte, kde poskakovala vlčí mláďata,“ cituje jeho pozdější vyprávění CNN.

Celé roky se Rodríguez vyhýbal civilizaci a měl se skrývat kdykoliv, když slyšel lidské hlasy. Když mu bylo devatenáct let, v roce 1965, našla ho civilní garda „ztraceného a samotného mezi roklemi.“ On sám ale tehdejší život v divočině nikdy nepovažoval za nuzný či nebezpečný.

„Dařilo se mi velmi dobře. Nevěděl jsem, co jsou peníze, ale nikdy mi nechybělo jídlo. Když jsem chtěl rybařit, rybařil jsem v řece. Pokud jsem chtěl králíka, chytil jsem ho. Pokud jsem chtěl jelena, zavolal jsem na své rodiče, kteří byli vlci. Vydal jsem vytí, schoval jsem se v řece a vlci ke mně přivedli dobytek,“ vyprávěl později.

To ostatně potvrdil i Arturo Arcones, který Rodrígueze znal v jeho posledních letech. „Vždycky říkal, že jeho nejšťastnější život byl s vlky, protože se s lidmi necítil moc dobře. Byl to člověk stvořený ze země, větru, vzduchu, deště a loveckých doupat,“ uvedl.

Lidé, kteří se s ním v prvních měsících jeho opětovného začleňování do civilizace setkali, vzpomínali nejen na jeho neuvěřitelné znalosti přírody, ale i jakýsi „divoký charakter“. Neměl žádné povědomí o společenském životě, neznal názvy obyčejných věcí, měl zvláštní chůzi a byl naivní.

Po zadržení civilní gardou žil nějaký čas s knězem a jeptiškami. Poté absolvoval vojenskou službu a po jejím dokončení zakotvil na Mallorce, kde pracoval v hotelech a restauracích.

Během pobytu na Baleárských ostrovech se náhodou setkal s antropologem Gabrielem Janem Manilou, který zmapoval jeho životní příběh a stal se prvním člověkem, který mu uvěřil, uvedla veřejnoprávní televize RTVE. Později Rodríguez sdílel svůj příběh kvůli ochraně přírody a  snaze lépe jí porozumět. V roce 2011 byla natočena filmová adaptace jeho života, snímek nese název Mezi vlky.

Podařilo se mu vybudovat nový život v Rante a usadit se. Bydlel s policistou v důchodu, později mu jeden z obyvatel poskytl dům a sousedé ho podporovali, zejména během posledních dvou let, když byl nemocný, uvádí CNN.

Vlčí chlapec zemřel v civilizaci, v srpnu 2026. Bylo mu 80 let.