Článek
Co se ve Vietnamu stalo?
Měl jsem plán, že pojedu autobusem k čínským hranicím a tam si půjčím motorku. Byl ale valentýnský víkend a všechny autobusové jízdenky byly vyprodané. A tak jsem si motorku pronajal už v Hanoji a odjel na ní.
Cestou jsem se zastavoval a fotil si pro radost, což mě naplňuje víc, než když fotím na zakázku. V zamýšleném cíli jsem chtěl fotografovat jeden vietnamský kmen a prostředí, ve kterém žije. Ta cesta měla trvat čtyři a půl hodiny.
Vjel jsem do Lang Son, města na periferii. Na tachometru jsem měl asi sedmdesát kilometrů v hodině, všechno probíhalo v pohodě, ale tam mi nedal přednost taxikář. Jel proti mně a odbočoval přes mou část silnice. Strhnul jsem motorku na pravou stranu, abych zamezil čelnímu nárazu, vymlátil jsem se a přivodil si bolestivá zranění. Ale přežil jsem.
Dostal jste se do nemocnice?
Dva chlápci mě naložili do toho taxíku a nějaká paní mi dala papírek s adresou, na které bude k vyzvednutí motorka. Odjeli jsme do nemocnice, která navenek vypadala docela přijatelně. V podstatě se podobala těm českým a ukázalo se, že je dobře vybavená.
Nikdo v ní ale neuměl anglicky a lékaři mi nebyli schopni poskytnout adekvátní péči. Měl jsem na noze odtržené maso od kosti, ale oni mi tu ránu nebyli schopni sešít. Zranění mi sice mazali betadinem, ale nikdo je nevyčistil. Musel jsem si to udělat sám.
Nakonec mi je odmítli zašít s tím, že jsem si nenechal napíchat nějaké jejich vakcíny. Naštěstí jsem s sebou měl prášky na bolest, které mi umožnily to všechno zvládnout.
Jak to dopadlo?
Jeden doktor tam trochu anglicky uměl. Poprosil jsem ho, aby mi sehnal někoho, kdo mě odveze do Hanoje. To se mu povedlo. Naložili jsme motorku a v podstatě neošetřený jsem vyrazil s cizím člověkem autem do Hanoje. Cestou se mi podařilo sehnat si na následující den letenku do Vídně, což mě moc potěšilo. S vidinou, že můžu být za několik hodin v české nemocnici, jsem se už nikde ošetřit nenechal.
Ve Vídni mě potom vyzvedli známí a jeli jsme do Prahy. Dorazil jsem tam pětačtyřicet hodin po nehodě.
Do které nemocnice jste zamířil?
Jel jsem na Karlovo náměstí a myslel si, že mi tam rány sešijí. Bohužel už nemohli, protože se na nich začala tvořit nekrotická tkáň. Ošetřili alespoň to, co se ošetřit dalo, a já odjel domů, kde jsem potom deset dnů v kuse ležel a nechal tělo, aby se hojilo.
Co si z té události berete?
Když o tom vyprávím přátelům, říkají, že to muselo být hrozné. Paradoxně jsem už ale pár týdnů poté, co mě ta věc vyřadila z provozu, měl pocit, že to dopadlo dobře. Ano, na papíře působí výčet zranění hrozivě, během léčby jsem shodil třináct kilo a nebyly to nejlepší dny mého života, ale ve finále jsem ze všeho vyvázl.
Miro Šmajda se prý po dramatických zážitcích změnil.
Napsal jste o té nehodě písničku?
Přímo o ní ne. Skládat jsem začal s vědomím, že to, co se stalo, bylo začátkem komplexní změny mé osobnosti.
Můžete být konkrétní?
Tlačil jsem před sebou řadu věcí, které bylo potřeba vyřešit. Kašlal jsem na to, ale teď nastal čas to udělat. Míval jsem třeba dobrý hudební nápad, ale nechal jsem ho ležet, protože jsem byl líný ho dodělat. Podobné to bylo v mé vizuální tvorbě.
Nikdy jsem neholdoval alkoholu nebo drogám, nikdy jsem nebyl na ničem závislý, ale miloval jsem noční život, chodil jsem spát ráno a podstatný kus dne nevylezl z postele. To všechno se ale po té nehodě změnilo. Uvědomil jsem si křehkost života i to, že zítřek nemusí být.
Pustil jsem se do skládání nových písniček, z nichž tři vyšly na EP Moodboard a další budou na desce, kterou plánuji vydat na podzim. Natáčím klipy, fotím a užívám si toho, co mi život nabízí.
Hovoříte teď o své kapele Terrapie, anebo o sólové tvorbě?
Vydavatelství Warner Music původně oslovilo Tarrapii. Já ale jeho zástupcům řekl, že své nové písně, které jsou poprockové, vnímám více osobně. Navrhl jsem, abychom se bavili o mé sólovce, a oni to akceptovali.
Chodím spát v devět večer, vstávám v šest ráno, jsem spolehlivější než kdy předtím a daří se mi i přes ty jizvy, které mi zůstaly na těle, docela dobře.
