Článek
Když vám v devadesátých letech fanoušci a novináři říkali, že jste talentovaní, bylo vám to trochu nepříjemné a tvářili jste se stydlivě. Dnes už působíte sebevědomě, ať už v písních na posledních albech, či při koncertech. Kdy jste to sebevědomí počali nabírat?
Cais: Pokud to tak je, nepřišlo to v jeden moment. Dělo se to za pochodu s tím, jak přibývaly koncerty a alba. Za více než sedmatřicet let jsme navíc ani na okamžik nepřerušili činnost. Pořád jsme fungovali a pozvolna rostla i určitá naše sebejistota.
Mardoša: Všechno, co se v naší kapele stalo, přicházelo pomalu. Vyrovnávali jsme se s tím, kdo jsme, co umíme, co nám nejde, co nás baví a co zase ne. Vydat první pořádnou desku Ukončete nás…! nám kupříkladu trvalo devět let.
Určitá rozechvělost v nás pořád je. Před každým koncertem a vydáním desky jsme mírně nervózní a čekáme, co se stane a jak to dopadne.
Jak chcete, aby vás lidé vnímali?
Cais: Hudební fanoušci už podle mě vědí, jak chceme muziku dělat a jak ji cítíme. Přejeme si, aby věřili, že nekalkulujeme a že je naše práce čistá a upřímná. Také chceme, aby se na našich koncertech dobře bavili, usmívali se a odcházeli s pocitem, že to nebyl promarněný čas.
To je základ. Ty věci okolo, třeba 3D obal našeho nového alba, jsou už jen ozdoby, které tomu všemu dávají další rozměr.
Tata bojs při nahrávání nového alba ve studiu
Album V původním snění vyšlo šest let po předešlém Jedna nula. Proč to trvalo tak dlouho?
Cais: Je pravda, že tak velkou proluku mezi dvěma řadovými deskami jsme v minulosti neměli. Jenže tu byl covid a také jsme s režisérem Markem Najbrtem chystali film Tata_bojs.doc, který byl uveden před dvěma lety. Při tom se rodily nové písničky a postupně zrály.
Říkali jste, že si přejete, aby se fanoušci na vašich koncertech bavili. Texty nových skladeb nicméně často zábavné nejsou. Není to protimluv?
Mardoša: Nikdy u nás není předem dané, jestli písnička, na které zrovna pracujeme, bude veselá, anebo naopak. Ale pokud jde o mé textování, myslím si, že k němu přistupuju pořád stejně. Vnímám jen, že se do něj nabalují mé nové životní zkušenosti a poznatky.
Cais: Ta řekněme vážnější nota zabalená do vtipu byla v textech Tata Bojs vždycky. Obecně však platí, že když napíšeme hlubší text, máme tendenci k němu dávat odlehčenější hudbu. Vznikne tak jakýsi kontrastní písničkový balíček, který ovšem musí nejdřív fungovat pro nás.
Při poslechu desky nebo na koncertech si ho pak lidé rozbalí, a buď je sdělení zasáhne komplexně, anebo vnímají jenom hudební energii, která se na ně valí, a obsah je míjí. V tom lepším případě si ho později najdou.
Pro nás je důležité, aby na koncertech lidi nebyli zadumaní a neměli sklopené hlavy. Máme radost, když se usmívají a tančí.
V písničce Holandský kakao přesvědčivě popisujete pikslu, ve které byl u nás tento produkt v osmdesátých letech distribuován. Máte ji doma schovanou?
Mardoša: Ta písnička je má vzpomínka na dětství a babičku, která mi to kakao dělala. Když si vybavím její kuchyni, vždycky v ní bylo. Slova o něm jsem měl dlouho ve svých poznámkách. Předposlední verzi textu jsem podle nich napsal na soustředění, které jsme k desce s kapelou měli.
Rozhodl jsem se, že si k té plechové dóze nebudu nic vyhledávat a spolehnu se jen na vzpomínky, které mi zůstaly v hlavě. Teprve když jsem napsal text do formy, která mi přišla nosná, dohledal jsem si na internetu další informace. Zjistil jsem například, že to bylo kakao Droste.
Zpěvák Milan Cais při únorovém koncertu ve Foru Karlín
Skončilo to tak, že jsem se pak začal zúčastňovat různých internetových dražeb, na nichž bylo možné tyto piksly koupit. Všem z kapely a celého našeho týmu jsem loni o Vánocích jednu plechovku věnoval, a aby nebyla prázdná, koupil jsem do ní i to kakao. Tři piksly mi zůstaly, ty mám doma.
Je pravda, že text k písni Továrna na sny vznikl spojením dvou, které jste psali nezávisle na sobě?
Cais: Je to tak. Oba jsme přinesli text o sledování filmů. Mardoša ho směřoval mimo jiné i k vynálezcům kinematografu, bratrům Lumiérovým, tedy do historie, já jsem zase v textu sledoval dvě roviny významu vyhaslých hvězd, těch hollywoodských i těch na nebi. To přitom v historii kapely není poprvé, kdy jsme měli ve stejný čas v hlavě podobné téma.
Chvíli jsme přemýšleli, co s tím. Bylo nám líto jeden vyhodit. Když jsem ale měl hotový základ písničky, dal jsem si je oba před sebe, zpíval si je a ukázalo se, že do ní oba dobře sedí.
Rozhodl jsem se je tedy spojit v jeden, přičemž jsem z každého vyzobal vždy tu zábavnější část. Vzájemně se hezky doplňují a podle mě není ani moc patrné, kterou část kdo psal.
Jak vznikl název alba?
Cais: Do refrénu Továrny na sny jsme ve studiu nahráli pasáže akustických kytar, které jsme nakonec nepoužili. Mně se ale líbily, a tak jsem je vzal a ve svém domácím studiu jsem si je pustil z počítače a do mobilního telefonu nahrál pracovní zpěv, abych to mohl pustit klukům.
No a ten zpěv už tam tak zůstal.
Během mého amatérského nahrávání vznikl i verš: Koukáme na filmy, v původním snění, sledujeme hvězdy, až do rozednění. V původním textu Továrna na sny tahle část není.
Mardoša: Písnička Továrna na sny se původně měla jmenovat Původní snění nebo V původním snění. Měli jsme dvě varianty. Každopádně se nám ta slovní hříčka líbila.
Postupně ale začalo slovo sen souznít s celkovou náladou celého alba. Bylo to pro nás natolik intenzivní zjištění, že jsme se tak rozhodli pojmenovat album a závěrečnou skladbu. A původní Původní snění jsme přejmenovali na Továrnu na sny. Ještě teď si její název trochu pleteme.
