Rodák rodákovi, světový cimbalista zahrál Palackému Vltavu i vlastní Palackého pěknotu

Na koncertě u příležitosti 150. výročí od Palackého smrti absolvent prestižní univerzity Berklee College of Music v New Yorku zahrál na cimbál například Beethovena, Janáčka či Smetanovu Vltavu.

Překvapením pro zaplněný kostel pak byla i jeho vlastní skladba adresovaná právě Palackému, nazvaná Palackého pěknota.

Já myslím, že to je vždycky nejnáročnější, protože ta domácí půda vám nic neodpustí. Ale o to víc jsem rád, že dnešní koncert byl fakt hezky přijat a cítil jsem z diváků, že ta energie byla vzájemná. Ale dát dohromady program pro sousedy, známé, rodinu, pro všechny, se kterými jsem vyrůstal, je opravdu velký kumšt a přistupoval jsem k tomu s respektem, s úctou a musím se přiznat, že jsem byl i nervózní.

V Hodslavicích jsem vystupoval naposledy dva roky zpátky, takže už to jsou dva roky. Minulý rok jsem měl velký koncert v Mořkově a tento rok zase doma, v Hodslavicích.

Každé má určitě něco specifického. Ty skladby, které nejsou napsané pro cimbál, jsou těžké kvůli tomu, že to opravdu nejde tzv. pod ruce. Člověk musí přemýšlet, jakou ruku vybere, jaký úhoz vybere, aby tu skladbu, ten původní záměr, nějak nepoškodil.

A když hraje svoji skladbu, kterou napíše, tak je to taky obrovská výzva, protože netuší, co se bude dít na druhém konci. Samozřejmě, dá do toho to nejlepší, co může, ale nemůže se zaručit, že lidé potom přijdou a řeknou, to byl zážitek. Musí doufat, že to bude fungovat, což je na hudbě skvělé, protože když člověk je v tom daném momentu, jde do toho naplno, tak dost často to potom funguje.

Já doufám, to musí posoudit diváci (smích). Ale ta reakce od nich byla velmi pozitivní, za což jsem samozřejmě moc rád.

Dá se to tak říct. Já, když jsem vyrůstal v Hodslavicích, tak to právě pro mě byl ten pán z tisícovky, ten pán na soše, ten pán, jehož jméno jsem viděl na základní škole, do které jsem každý den chodil. Jenže, jak jsem se o Palackém dozvídal víc, právě kvůli té skladbě, tak jsem k němu nalezl takový osobnější vztah, který mě fascinoval.

Protože nyní, když můžu s cimbálem jezdit po světě, tak mi to nepřijde zase tak složité díky dnešní době, díky internetu, díky tomu, že se člověk dokáže propojit s lidmi, dokáže vycestovat, vyletět ven.

Ale takový František Palacký v době, kdy telefony, internet neexistovaly, tak si to opravdu nedokážu představit. Takže ta jeho práce, ta jeho zapálenost, jeho jiskra, která se v tom jeho životě skrývá, která není jenom ta vážná, jako je na těch sochách nebo na té tisícovce, tak ta je opravdu úchvatná a inspirativní.

Takto oficiálně to byla prvotina. Když jsem studoval v Americe s cimbálem, tak jsem měl spoustu projektů, kdy jsem musel napsat menší skladbičky pro menší uskupení. Ale nikdy to nebylo nic tak oficiálního, a tak předvedeného, takže to byla moje prvotina.

Je to možné, pracuje se na tom, uvidíme, jak to dopadne. Samozřejmě by to bylo skvělé a byl by to neskutečný zážitek pro nás všechny.

Myslím, že tam cimbál už byl zapojený v některých projektech, nevím, v jaké míře, jestli to bylo jako sólově nebo jestli doprovod. Každopádně by to byla určitě velká věc pro náš celý cimbálový svět.

Myslím, že ho přijímají opravdu všude velmi vřele, protože když člověk vidí, jak se na cimbál hraje paličkami, má ten přímý kontakt se strunami a může tvořit opravdu krásné zvukové barvy, tak to opravdu dost často těm lidem v jakémkoliv koutu světa dokáže spadnout ta čelist a dívají se a jsou překvapení, že o tom nástroji třeba ještě nevěděli, protože je tak kouzelný a dá se na něm tvořit.

Oproti klavíru, my máme ten přímý kontakt s tou strunou. A to si myslím, je právě něco, co dokáže zaujmout lidi po celém světě.