RECENZE: Panoptiko je ušité kvalitně a na míru

To se stalo. Zpočátku si skupina Panoptiko hrála jen tak pro zábavu, jenže to netrvalo dlouho. Už její první album Poslední tango z roku 2021 se povedlo. Naplnila je nadějnými rockovými písněmi s výraznými melodickými linkami a opředla příběhem o umělcích přicházejících z jiných krajů, aby tu šířili zábavu i dobré vztahy mezi lidmi.

Pak se začaly dít věci. Její skladby se českému rockovému publiku zalíbily, kamarádi z kapely Traktor pomohli tím, že ji vzali na pár koncertů jako předskokanku, povedla se jí druhá deska Bohové (2023), osamostatnila se a začala lákat na koncerty tolik fanoušků, že loňskou desku Nirvana mohla v klidu letos pokřtít v co do kapacity více než dvoutisícovém Foru Karlín.

Podstatné na té cestě bylo rozhodnutí, že má-li mít tenhle hudební projekt smysl, je třeba nabídnout návštěvníkům koncertů písničky v takové kvalitě, v jaké je znají z alb. Na nich mají jiskřivý a moderní rockový zvuk, jsou v nich slyšet nástroje, které nejsou v rockovém světě běžné, a vše je hravé a čitelné.

Slyšet jsou v nich i výpůjčky slavných či povědomých hudebních motivů z různých žánrů. Díky nim písně působí povědomě, poutají pozornost, ale Panoptiko od nich obvykle rychle odejde a ony zůstávají osvěžením, nikoli základem písní. I to je poznávací znamení.

Když má kapela tři zdařilá alba s písněmi, které na nich zní skvěle, není dnes přestupkem udělat maximum pro to, aby na koncertech zněly stejně velkoryse. Dobové technologie tomu nadšeně napomáhají a jakákoli omezení pro podobu interpretace už v muzice dávno padla. V sobotu to všechno na pódiu fungovalo bezvadně.

Neoznačit při tom kytaristu Dr. Konektora jako velice zručného a bubeníka Dona Balkoniho jako nadějného by bylo nespravedlivé. Zpěvák Lord Panoptik zase dobře obstaral svůj hlasový vklad, méně dobře ale naložil s promluvami mezi písněmi. Zasloužily by si zajímavější obsah než jen vzletná slova o arcirockerech v sále a těžkopádné oslí můstky k uvedení následujících písniček.

Členové kapely používají umělecké pseudonymy. Že k nim mají harlekýnské převleky, je vlastně vcelku logické. Že ale masky na jejich obličejích zapovídají pohledět na jejich mimiku, je trochu škoda, neboť ono přehrávání tělem, kterého se někdy dopouštěli, bylo lehce nepřirozené.

Zdařilé naopak bylo vizuální i obsahové ztvárnění doprovodných projekcí, které funkčně provázely písně na jedné obrovské a dvou menších obrazovkách, a uspořádání scény tak, aby působila příznivě.

Celkově to byl podařený koncert. Ukázal, že za necelých pět let existence se Panoptiko vyšvihlo mezi kapely, které u nás budí pozornost a přitahují publikum. A bude-li mu dál přát štěstí, dokáže třeba i jeho věkový průměr dostat o pár let dolů.