RECENZE: Láska a laskavost jako forma odporu. David Byrne nabídl optimistický koncert

Hudební svět ho začal respektovat už jako frontmana americké kapely Talking Heads. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století udělala díru do světa a získala si respekt i za hranicemi novovlnného světa, do něhož především náležela.

V tvorbě si povolila prvky punku, funk rocku, popu, world music a art rocku, přičemž stejné inspirace využil Byrne po rozpadu Talking Heads v roce 1991 na sólové cestě.

Dál tedy prochází hranice žánrů a rád se zaštiťuje svou kdysi slavnou kapelou. Je to vidět i na probíhajícím turné k loňskému albu Who Is The Sky?. Vedle skladeb ze své sólové práce na něm nabízí i ty od Talking Heads. Jsou dokonce v přesile, což je při nápaditosti jeho sólové tvorby vlastně docela škoda.

Jeho živá vystoupení přesahují rámec tradičních koncertů. Mísí na nich hudbu, tanec a divadlo s radostí, nadějí a názorem na svět. Trumfuje nejen nepodbízivou silou písní, nýbrž i nespoutanou energií svého týmu a dynamickou videoprojekcí, která opanovala zadní a boční stěnu pódia. Snad jen někdy trochu moc mluví.

Scéna je prostá. Nejsou na ní bicí nástroje, aparatura, kabely ani další věci. Na ploše bez překážek se pohybují účinkující, z nichž někteří mají nástroje zavěšené na tělech a pro šíření jejich zvuku využívají vysílaček.

Je to praktické. Díky tomu je dost místa nejen pro pěvecké a hudební výkony, ale i choreografii. Na první pohled je jednoduchá, fakticky hýří náročností. Má-li totiž třináct lidí na scéně sladit své kroky tak, aby si vzájemně nepřekáželi, chce to tvrdý trénink a potom absolutní pozornost. Jen tak to může vypadat přirozeně a lehce.

Byrneův tým to zvládal snadno. V jednu chvíli se dokonce na zadní projekci objevila jména účinkujících, a ta se pak pohybovala tak, jak jejich majitelé tančili na ploše. V ten moment bylo patrné, jak přesný je každý jejich krok.

Úvodní skladba Heaven, samozřejmě od Talking Heads, byla svěžím nádechem. Je jednoduchá, melancholická, strohá a dojemná. Následující Everybody Laughs, Byrneova sólová, je radostná, nervní a podprahově znepokojivá. V tomto duchu se nálada písní na pódiu nesla.

Na těch od Talking Heads Byrneova současná kapela demonstrovala, že je lze nechat stárnout s noblesou, a přitom do nich propouštět písně nové, sólové. Pospolu vytvořily blok plný naděje, porozumění a optimismu ve světě, který nic takového neskýtá.

Byrne býval divný chlápek. Dnes je mu čtyřiasedmdesát let, zmoudřel, uklidnil se, našel humor a optimismus. Na jeho pražském koncertu plném odkazů ke zlým cejchům doby byly láska a laskavost formou odporu. A jeho hudba nabíjela.