RECENZE: Katy Perry povýšila kýč na vrchol koncertu

Po více než deseti letech se objevila na stejném místě. V únoru roku 2015 vystoupila v největší české hale poprvé, ve čtvrtek večer se do ní vrátila. Tehdy to bylo v rámci The Prismatic World Tour, tentokrát ji do ní zavedla jedna zastávka z The Lifetimes Tour, které začalo v únoru letošního roku a skončí v prosinci v Abu Dhabi.

Časté létání na lanech vzduchem, šaty, ve kterých je nejvíce vidět její kůže, vystrčená zadnice směrem k divákům, tanečníci v neustálém pohybu, ačkoli choreografie valný smysl nemá, lidé z publika na pódiu, pravidelné povykování protagonistky, chaos vzniklý z neukotvených nápadů nebo playback jako základ koncertu.

Sečteno a podtrženo, publikum v Praze zažilo popovou podívanou plnou kýče a hraných emocí. Hudba se v tom bohužel místy ztrácela.

Katy Perry přitom v červenci absolvovala na svém vystoupení v americkém San Francisku děsivý moment. Masivní konstrukce motýla, na které se při písni Roar vznášela nad hlavami fanoušků, měla technickou závadu.

V jednom momentě dramaticky klesla nad dav a videa fanoušků zachytila zpěvaččin ​​vyděšený pohled. Přestala pět a soustředila se na udržení rovnováhy. Když za okamžik zase získala nad věcí kontrolu a došla k závěru, že k žádné tragédii nedojde, pokračovala statečně ve vystoupení.

V Praze se nic tak dramatického nekonalo. Všechno vyšlo podle plánu, převážně velmi mladé publikum průběžně pištělo nadšením a tančilo, také zpívalo s protagonistkou a pranic neřešilo, že intonačně trochu vedle nebylo jen ono, nýbrž i ona.

S touto složkou pěveckého vystoupení si totiž Katy Perry dlouhodobě hlavu nedělá, ostatně pamětníci jejího prvního pražského setu to vědí. Záda jí zdatně kryje koncertní technologie, která jí dává možnost do předtočených sólových i doprovodných pěveckých linek pouze takzvaně dozpívávat. A vlastně díky tomu to bylo v důsledku méně tragické, než by to bylo v okamžiku, kdy by podobnou možnost neměla.

Její koncert byl rozdělený na pět částí. Každá měla své ztvárnění, jakkoli si byly jejich nosné myšlenky dost podobné. Vždy se činili tanečníci, kteří se drželi ne moc nápaditých choreografií a chvílemi posloužili i jako pomocníci při složitějším tělesném výkonu Katy Perry či jako ti, kteří zrovna drží mikrofon.

Živá kapela se o zvuk dělila s předtočenými stopami a žádnými pozoruhodnými hudebními výkony pozornost nestrhávala, zvuk v hale byl slušný, leč k bezvadné čitelnosti blízko neměl.

To celé se dost táhlo, neboť Katy Perry měla potřebu dlouze povídat, komunikovat s publikem a vystavovat při tom na odiv svůj civilní hlas, jenž nepatří k těm, které by našinec chtěl poslouchat od rána do večera. Pomyslíme-li, že jeho zanedbatelná příjemnost přecházela do zpěvu, valný zážitek to nebyl.

To vše se dělo na obrovském pódiu s molem sahajícím do řad diváků. Mělo tvar osmičky a umožnilo účinkujícím pobíhat na všechny strany. Zadní projekce byla náležitě velká, bohatá a na záběry a koláže z nich celkem nápaditá.