RECENZE: Jason Mraz byl na pódiu občas příliš sám

Co na tom, že ten velký sál je ratejna, ve které se za minulého režimu sjížděli komunisté, aby se dohodli, co budou provádět dál a jak jim vyšlo to, co už provedli. Oni tehdy akustické parametry tolik neřešili, zatímco pro hudební akce je to věc veskrze důležitá.

Mraz ale přijel bez kapely či hudebního partnera, jen jako zpěvák s kytarou. Díky tomu to byl nakonec koncert, na němž divák rozuměl každému slovu, každému nádechu i výdechu a v klidu si vychutnával rovněž hudebníkovo podupávání, kterého se při prezentaci písniček na pódiu často dopouštěl a vlastně tak ten čistý, po určitém čase však přece jen na poslech příliš monotónní zvuk nástroje trochu osvěžil.

Ne vždy to ale stačilo. Podstatná část akustických verzí jeho písní měla přirozený šarm a vystačila v uvedeném provedení proto, že disponuje vkusně vymyšlenou melodickou linkou, dostatečně přitažlivou, přitom nevtíravou.

Některým skladbám nicméně takové provedení až tak neslušelo, zvláště těm, ve kterých Mraz zpíval ve vysoké poloze. Civilnost, která se v tu chvíli vytratila z jeho hlasu, opustila i samotnou písničku. V těch momentech byla škoda, že je na pódiu sám, neboť přítomnost dalšího hudebníka či vokalisty by mu prospěla.

Má naštěstí dar, s nímž pracovat umí a využívá jej i při probíhajícím Still Yours Tour. Je to jeho schopnost trousit vtipné poznámky či celé příběhy, stejně tak vyznat se třeba z lásky k hudbě.

Využíval ho průběžně celý večer. Někdy vsadil mluvené slovo přímo do písně, respektive do okamžiků, v nichž chyběl zpěv, jindy si pustil ústa na špacír mezi skladbami.

Právě to byl základ přátelské atmosféry, kterou nastolil. Rozprávěl s fanoušky, četl vzkazy, které oni vepsali na kartony papíru a mávali jimi nad hlavami, přijal od nich dary, a když se přihlásil mladý pár s přáním, zda by si mohl při jedné skladbě na pódiu zatančit, nebyl to problém.

Ten tanec byl mimochodem okamžik, který běhu koncertu, jenž v té době ve své zvukové monotónnosti trochu povadal, nahodil pomyslný řemen.

V programu se dostalo na starší i novější skladby, jakkoli je třeba konstatovat, že své lepší roky Mraz prožíval na přelomu nultých a desátých let tohoto století. Zmíněné dvě ceny Grammy si ostatně odnesl v roce 2010 za singly z alba We Sing. We Dance. We Steal Things. (2008). Nejvíce skladeb ve čtvrtečním programu pak bylo z desky Yes! (2014).

Ať ale byly akustické verze více či méně zdařilé, Jason Mraz prokázal, že je znamenitý a sebejistý zpěvák, kytarista a šoumen. Koncert pojal jako párty, coby kulisa mu posloužila jen napodobenina kostelního okna a on sebe i diváky bavil od začátku do konce. Tedy téměř dvě hodiny.