RECENZE: Holka modrooká teď sedává s Roxette. A jejími obavami probleskují světlé chvíle

Ve čtvrtek večer to na pódiu pražské O2 areny, kam skupina v rámci aktuálního turné zavítala, vypadalo tak, že on i nová zpěvačka ve zvědavosti nepolevili.

Zejména ona od začátku setu působila, jako by nebyla ve své kůži. Byla přemotivovaná, tedy afektovaná, což občas vedlo k podezření, jestli se před koncertem čímsi nepřiměřeně neposílila.

V časech před posledními třemi písněmi základní části vystoupení to vypadalo, že se obává, že na ni někdo nesouhlasně zapíská či zabučí. Její úsměvy po upřímných diváckých aplausech byly nejisté, řeč těla jakbysmet a v očích převládala ostražitost.

Přitom je Lena Philipsson zkušená harcovnice, a jestli je v něčem opravdu dobrá, pak ve zpěvu. Má-li tedy být kvalifikací na post zpěvačky světově respektovaných Roxette pěvecká erudice, má ji. Má-li to být více než deset vydaných sólových alb, má je, a má-li to být třeba úspěch na Eurovizi, má ho také. V roce 2004 skončila v Istanbulu jako reprezentantka své země na pátém místě.

Ve srovnání s Marií Fredrikssonovou je však méně výrazná. Není typ sympaťačky na první pohled, a tak zatímco její předchůdkyně byla dáma každým coulem, ona je taková nesporně hodná, ale poněkud nečitelná teta.

Vokalistka Dea Norbergová, která v některých písních sestupovala ze zadního praktikáblu mezi dva protagonisty a obstarávala pěvecké linky spolu s nimi, je výrazně sympatičtější, navíc je pěvecky též dobře vybavená.

Jasno v tom, zda má Philipsson více dostatků, nakonec neudělal ani kytarista Christoffer Lundquist, který před začátkem písničky Joyride, při představování skupiny, zahrál na svůj nástroj českou lidovku Holka modrooká.

Jelikož už probíhala část vystoupení, kdy Philipsson svým výkonem obstála ve výrazově náročnějších It Must Have Been Love, jež je součástí filmu Pretty Woman z roku 1990 a pomohla Roxette prosadit se za oceánem, How Do You Do! a Dangerous, mohlo to být přitakání přítomnosti modrooké novicce v sestavě.

Mohlo to však být její usměrnění jen do role jakési holky s příjemnou barvou očí, jejíž kariéra souvisí s kariérou Roxette dočasně.

On to ale byl téměř jistě hlavně stylový pozdrav českému publiku, které v sále sedělo na židlích, všechny písničky znalo, pozpěvovalo si je s kapelou, způsobile tleskalo pokaždé, když nějaká skončila, a celkem dobře se bavilo, neboť si opět uvědomilo, kolik skladeb z repertoáru Roxette vlastní nálepku „globální hit, jenž přežil dobu svého vzniku“.

Celkově to byl v částech rozpačitý koncert, na němž Roxette usilovali o novou přízeň a udělali pro to vše. Po bocích Philipsson se přesto účinkující na pódiu dobře bavili, protože to, co v hudbě činí, je osobnostně naplňuje.

Tuhle svou energii přijedou předat příští rok návštěvníkům festivalu Benátská! v Liberci, kam mají namířeno.