RECENZE: Ewa Farna vystihla v názvu alba místo, na které dokráčela

Měla navázat na předešlé skvělé album Umami. Místo toho ale předvedla, jak je v hudebním světě pružná, přizpůsobivá, pohyblivá a co si myslí o životě.

Z minulých let víme, že na scéně dlouho hledala cestu z hájemství dětských pěveckých nadějí do světa ženské osobitosti. Když k ní pozvolna, bez výrazného přískoku, došla, bylo ještě potřeba najít ideální výrazivo.

Na albu Leporelo (2014) se to nestalo, byla méně osobitá. Zásadně se jí ale rýsovala dobrá kariéra v Polsku, a tak měla dost práce s tím, aby to všechno důstojně obsáhla.

Na další album Umami líčila sedm let. Byla to dlouhá doba, během které ve svých singlech mnohé naznačila. A když pak deska vyšla, nejenže hned uspěla, ale poutala pozornost i v dalších měsících a letech.

Pak už Farna nebyla jenom nadějná dívka. Byla žena s výjimečným hlasem, což ostatně na albu Umami několikrát dokázala. Písně z něho byly tak silné, přijatelné a výtečně zazpívané, že nebylo možné s nimi nedojít na nejvyšší pozice.

Stvrdili to ve svých recenzích hudební odborníci, ve svých diskuzích muzikanti a ve svých anketách fanoušci. Ewa Farna se stala fenoménem české scény.

I s ohledem na její mimořádné postavení se teď od zpěvačky očekávalo výborné album. Jenže ona ho nenabídla a vlastně se o něj ani nepokusila. Naopak se uvolnila, posunula k novějšímu popu, roztržitějšímu, ve svém ranku všeobjímajícímu, v podstatě k jakémusi ADHD popu.

Že by to tak mohlo být, prozradily její předešlé spolupráce. Nahrála skladby se zpěvačkou Annet X (To je moje holka) nebo zpěvákem Calinem (Ať je klid) a v nich se bez mučení přizpůsobila jejich vnímání hudby. Bylo to milé a čišela z toho chuť oslovit nové publikum. Mnohé ale zmátla. Po jasné desce Umami se stala méně čitelnou.

Ty singly na novém albu nejsou, ale Farna si chuť posunovat svůj hudební svět vzít nenechala. Je to sympatické, snad jen trochu uspěchané rozhodnutí.

Na albu ADHD Pop šly stranou žánrové mantinely. Farna a její tým v čele s producenty Ronym Janečkem, Reginaldem a Davidem Kandlerem, Jendou Vávrou a dalšími spoluautory pracovali s nápady, které jim právě přišly na mysl. Otevřeli se plné šíři popu a dotkli se jeho nového zvuku.

Nenapsali ale tak silné písně. Třeba Svoboda je tlak nebo Mám hlídání by na albu ani nechyběly. Naopak povedené jsou ADHD Pop, Hlasová zpráva či Vzpomeneš si, duet s Miraiem Navrátilem.

Důležité jsou texty, v nichž zpěvačka nahlíží na svůj současný život, na své rozpoložení i rozpoložení okolního světa. Zvolila pro ně uvolněný básnivý jazyk, který podobě jejích písní nepřekáží.

Tím vším si otevřela cestu kamkoli. V tom je pro ni tahle deska dobrá.