Přijíždí Robbie Williams. Vítěz, kterému nikdo nevěřil

Když si jeho matka v devětaosmdesátém roce přečetla inzerát, že se koná casting na místo do chlapecké skupiny, okamžitě mu ho dala přečíst. Byla to jeho šance, protože i ona věděla, že takové kapely vznikají podle určitých pravidel.

Vedle kluka, který vždy pomůže staré paní přes ulici a donese sousedům nákup do třetího patra, musí být v dobrém boybandu hoch, jenž to nikdy neudělá, ale stejně ho všichni milují. A to byl Robbie, její syn. Však se také ukázalo, že v nové kapele na ten post lepší kandidát nebyl.

Take That měli velkolepou kariéru, ale s každým dalším rokem Williams ostatní členy štval. Až moc si užíval bohémského života. V listopadu 1994, noc před plánovaným vystoupením na galavečeru MTV Europe Music Awards, se dokonce málem předávkoval.

Nadto si jeho kolegové Gary Barlow a Jason Orange všimli jeho stále agresivnějšího chování i nízké účasti na zkouškách. Obávali se, že by mohl skupinu během nadcházejícího turné opustit, a tak se obrátili na manažera Nigela Martina-Smitha.

Po vzájemné dohodě nakonec Williamsovi řekli, že turné chtějí absolvovat bez něj. Navrhli mu odchod a on s ním souhlasil. Skupinu opustil v červenci 1995.

V ten moment mu lidé z britského hudebního průmyslu přestali věřit a mnozí, kteří za ním do té doby stáli, ho přestali podporovat. V jejich očích byl na nejlepší cestě k zapomnění.

Vše ale bylo jinak. Ačkoli měl ve smlouvě s Take That klauzuli, která mu start sólové kariéry ztěžovala, projevila se u něj silná vůle. Ukázal se nadto jako brilantní stratég šoubyznysu i autorský talent. Už jeho první singly měly solidní odezvu a debutové album Life Thru A Lens (1997) ho dostalo do povědomí celého světa.

Jedním z nejdůležitějších okamžiků v jeho kariéře byl den, kdy se seznámil s hudebníkem, skladatelem a producentem Guyem Chambersem. Pracovali spolu řadu let, a i když to nebylo vždy snadné, výsledky jejich spolupráce byly hity.

V roce 2002 Williams podepsal nahrávací smlouvu se společností EMI, která dodnes ohromuje i ty největší hvězdy. Její hodnota byla osmdesát milionů liber (cca 2,3 miliardy korun), což byl tehdy na britském hudebním trhu rekord.

Investice vydavatelské společnosti se však vyplatila, vždyť už jejich první společné album Escapology získalo platinové ocenění ve více než tuctu zemí.

O tom, že je Williams výjimečný a citlivý zpěvák i autor a aranžér, přesvědčil nejenom na dalších počinech, nýbrž i na swingové desce Swings Both Ways z roku 2013. To už měl tak dobré renomé, že o něm nikdo nepochyboval.

„K usilovné práci mě inspiroval otec. Má neskutečné charisma a šarm a je velmi dobrý zpěvák. Neměl však takové štěstí, jaké jsem měl já. Když jsem vyrůstal, byl mým hrdinou a inspirací pro to, co dělám,“ vysvětlil před lety Williams.

Před několika měsíci si ho vybrali šéfové fotbalového světa a pověřili jej, aby nazpíval hymnu pro fotbalovou federaci FIFA, která bude doprovázet slavné zápasy. Jmenuje se Desire, povedla se a Williams ji zpívá společně s Laurou Pausiniovou.

Na konci roku 2023 se v seriálu, který vznikl pro Netflix, zpěvák přiznal k sebevražedným myšlenkám. „Jednoho dne jsem si pomyslel, že by bylo lepší, kdybych prostě zemřel,‘“ řekl před kamerou.

Z temného období v hloubi nultých let ho prý nakonec postupně vytáhli jeho rodina, kamarádi a Ayda Fieldová, jeho osudová žena, dnes manželka.

„Před časem jsem četl něco, co mě opravdu dojalo. Někdo řekl, že celebrity dělají problémy s duševním zdravím módními, dokonce sexy. Ale věřte mi, na tom, že někdo sáhne po noži a podřízne si žíly, což jsem udělal, není nic sexy. Musíme si dávat pozor na to, co říkáme,“ prohlásil později.

Před dvěma lety prozradil, že bojuje s duševní poruchou zvanou tělesná dysmorfie. Projevuje se zkresleným viděním vlastního těla, kdy si dotyčný myslí, že má vadu, která ho hyzdí a přitahuje tak pozornost okolí. Tato duševní porucha postihuje přibližně jedno až dvě procenta populace.

„Kdyby se mi zjevil džin a řekl, že pro mě má na výběr jednu ze dvou nabídek, sice schopnost létat a schopnost jíst tak, abych si udržel ideální váhu, vybral bych si tu druhou. Mohl bych napsat knihu o sebenenávisti, pokud jde o vnímání vlastního těla. Je to nechutný pocit. Někdy přiberu i několik kilogramů, takže si představte, co mi probíhá hlavou,“ vysvětlil.

Svých fanoušků si však váží. „Pokud se naše cesty v divočině zkříží a budete mým fanouškem, chci, abyste mi to řekli. Hodně to pro mě znamená. Najdu si na vás čas. Jsem za vaši náklonnost vděčný. Hřeje mě u srdce, když cítím, že jsem zahřál to vaše,“ tvrdí.

V neděli se představí v Praze počtvrté. Přijede několik týdnů před vydáním své třinácté desky Britpop a slibuje, že všechno, co fanoušci chtějí na jeho koncertech slyšet, uslyší.