Pořád vyhlížím vysněný důchodový klid. A on nepřichází, říká Marta Kubišová

Skončila jsem v pětasedmdesáti letech a nelituji toho. Přijde mi, že tehdy přišel ten správný čas říct si dost. Člověk nemůže být celý život jen na cestách a na pódiu.

Překvapivě se mi po vystupování ani jednou nezastesklo. Asi i proto, že jsem toho během kariéry zažila tolik, že si dnes už opravdu mohu dovolit mít klid. Přesto jsem si dopřála pár výjimek.

Slíbila jsem, že pokud nastane nějaká zvláštní příležitost, třeba výročí nebo významná událost, tak se ráda objevím. A tak teď v září vystoupím v Lucerně, kde na závěr koncertu zazpívám. Je to symbolické gesto a poděkování lidem, kteří mě celou dobu provázeli.

Samozřejmě. Koncerty pro mě byly důležité, ale nikdy jsem je nevnímala jen jako nějakou euforii. Spíš to byla práce, poctivá, náročná, jako jakákoli jiná profese. Člověk musí být připravený, soustředěný, zodpovědný vůči publiku.

To neznamená, že bych si chvíle na pódiu neužívala, ale vždycky jsem to vnímala hlavně jako povinnost, kterou musím splnit co nejlépe.

To mě opravdu ani na chvíli nenapadlo. Pořád vyhlížím ten vysněný důchodový klid, a on pořád nepřichází. Dokonce ani teď, když už mi je skoro třiaosmdesát. Natočit novou desku by znamenalo spoustu zkoušení, nahrávání, velké soustředění, a na to už se necítím.

Myslím, že vše podstatné jsem už nazpívala, a dnes se spíše snažím konečně si užívat obyčejného života, i když to pořád není tak jednoduché, jak jsem si představovala.

Takových nabídek mi opravdu chodí hodně, a nejvíc vždycky v listopadu, kdy mám narozeniny, a navíc se blíží výročí listopadu 1989. Každý rok si říkám, že si na ten měsíc vypnu telefon, protože je toho opravdu hodně.

A jestli mi to dělá radost? Upřímně, spíš už ne. Dřív možná ano, ale dnes se pořád těším na ten vytoužený důchod, na to, že budu mít konečně klid a čas jen pro sebe.

Dřív ano, když jsem se učila nějakou novou píseň. Člověk si ji musel pořád dokola pobrukovat, aby se mu dostala pod kůži. Teď už ale ne. Nepotřebuji to a upřímně ani nemám potřebu si doma zpívat jen tak pro radost.

Pouze teď s blížícím se koncertem v Lucerně si opakuji z kazeťáku text Hej Jude, abych někde neudělala chybu.

Teď už ve mně zlost není. Možná je to i tím, že jsem měla možnost potom ještě téměř třicet let zpívat a koncertovat. Díky tomu mám pocit, že jsem si to všechno vlastně odzpívala, takže už necítím potřebu se křivdami zabývat.

Naopak dnes mám zlost spíš na to, co se děje v Rusku, když sleduji zprávy. Tam mám pocit, že to snad nikdy neskončí a že se lidstvo nepoučilo.

Samozřejmě těší. Když vidím, že i po tolika letech je o mě zájem, je to moc hezký pocit. Neberu to jako samozřejmost, naopak to vnímám jako velký dar od lidí, kteří na mě pořád chodí, i když budu zpívat jen na závěr.

Moc se mi líbí, jak mé písně interpretuje Berenika Kohoutová. Umí do nich vložit vlastní osobnost, zpívá je po svém, a přesto je cítit, že k nim má respekt.

Líbí se mi, když někdo není jen kopie, je autentický, a přesto zachová ducha písně.

Ne. Já už jsem si odžila své a necítím potřebu se na pódia vracet. Teď je čas žít obyčejný život, dopřát si klid a nechat hudební prostor mladším.