Článek
Příběh Mikiho by mohl posloužit jako inspirace pro všechny, kterým osud zasadil těžkou ránu a kteří si myslí, že s vážným handicapem nelze žít šťastný život. Přitom na tom ani nemusejí být tak špatně jako Miki.
V sedmnácti mu diagnostikovali otosklerózu (onemocnění, při kterém dochází k nadměrnému růstu kostí ve středním uchu, vede k postupné ztrátě sluchu – pozn. red.) a pokusili se mu vyléčit pravé ucho, což se nepodařilo. Od té doby slyší jen na levé, ale velmi špatně. „Kolísá to mezi 96 až 98 procenty ztráty sluchu,“ říká.
To, že přesto ještě může zpívat, hrát a komunikovat s dalšími lidmi, je pouze zásluhou nejmodernější techniky a špičkového naslouchadla, které používá. A také silné vůle.
Kromě toho má Martin jen osm prstů na rukou – o dva přišel před šesti lety při práci na cirkulárce. Každým rokem zvládá odehrát desítky koncertů, navíc vypráví dětem v mateřských školách o muzice a pořádá každoročně v Bruntále a ve Staré Bělé u Ostravy koncertní seriál Večery v Parku, kde vystupují zavedení i začínající písničkáři. Zároveň pracuje jako hodinový manžel (univerzální řemeslník, pomáhá s drobnými opravami - pozn. red.), což je jeho hlavní obživa.
Smrti unikl o vlásek
Úterý 25. listopadu mělo být pro Mikiho den jako každý jiný. Automobilem Ford Tranzit cestoval z Nového Jičína do Bruntálu, ale v Hladkých Životicích nedaleko křížení s dálnicí D1 mu vjel do jízdní dráhy zprava z vedlejší silnice náklaďák.
Následky nehody Martina Mikiho Zábranského
„Vše se seběhlo naprosto nečekaně. Jel jsem relativně pomalu, nikam jsem nespěchal, projel jsem postupně Šenovem a Kunínem, pomalu jsem se blížil ke křížení s dálnicí. Když jsem podjížděl pod mostem, tak jsem najednou zaregistroval, že zprava přijíždí na křižovatku dlouhá dodávka. Sledoval jsem ji. Vůbec nezpomalovala. Ve chvíli, kdy jsem pochopil, že mne zřejmě nevidí, jsem začal brzdit, ale byl jsem bez šance se vyhnout nebo dobrzdit. Stačil jsem jen zakřičet něco hodně sprostého. Následovala obrovská rána a pak obrovská bolest,“ vzpomíná.
Když se trochu vzpamatoval a chtěl vystoupit, zjistil, že jsou dveře srolované jako harmonika. „Chvíli jsem si myslel, že počkám, až mě vyprostí, ale když jsem ucítil zápach z prasklého airbagu, začal jsem přemýšlet, že by auto mohlo začít hořet. A tak jsem se i přes obrovskou bolest vyškrábal z auta přes rozbité čelní sklo,“ popisuje první okamžiky po nehodě.