Článek
Narodil jste se v severočeském Mostě. Jaké bylo v něm dospívat?
Žil jsem tam do doby, než jsem odešel do Ostravy na vysokou školu. Potom jsem se ale musel vrátit, a to už se mi vůbec nechtělo.
Most byl totiž celý rozbitý. Vzpomínám si, že když mi bylo šestnáct, zajímaly mě holky, ale ve městě nebylo jediné kino, respektive jedno malé na okraji města. Do něho si člověk musel kupovat lístky s tříměsíčním předstihem, což vedlo k tomu, že vstupenku sice měl, ale netušil, jaký film budou hrát.
Ve výsledku to mohlo klidně skončit tak, že šel se svou holkou na sovětský film, který vidět nechtěl.
Proč jste nezůstal v Ostravě?
Chtěl jsem, ale musel jsem se vrátit, protože jsem měl podepsanou smlouvu v hlubinném dole na Mostecku, abych se vyhnul základní vojenské službě. Kulturní život v Ostravě byl přitom na tu dobu rušný a já tam během studií založil kapelu.
Novinář Vláďa Vlasák, který už bohužel nežije, napsal před lety knihu Excentrici v přízemí. Je o třiceti předrevolučních skupinách u nás, a tři z nich jsem založil já. V Ostravě to bylo Společenství Bédy Foltýna a v Mostě Rádio a Laura a její tygři.
Je známo, že inspirací ke vzniku Laury a jejích tygrů byla knížka Williama Saroyana Tracyho tygr. V čem konkrétně?
V osmdesátých letech bylo v Československu všechno šedivé. Týkalo se to nejenom malých měst, ale i Prahy. Lidé chodili v šedivých oblecích, protože se tu barevné snad ani nešily, domy byly šedivé, vyhlídky do budoucnosti rovněž, a všechny kapely, které se mi tehdy líbily, byly depresivní.
Karel Šůcha stojí v čele skupiny Laura a její tygři od začátku, tedy od roku 1985.
Všechno bylo špatně, jenomže já byl mladý, a i vzhledem ke svému věku jsem byl optimista. Chtěl jsem se radovat a žít v radosti. A pak jsem vzal do rukou útlou knížku Tracyho tygr a ta mi změnila život.
Je v ní patrné, že život sice není lehký, ale i to, že naděje existuje. S touhle vizí jsme zakládali Lauru a její tygry.
Jak se to líbilo tehdejším představitelům komunistického režimu?
Moc ne. Režim sice chtěl, aby byl optimismus povinný a vymyslel heslo radost, úsměv, mládí, které cpal všem. Ve skutečnosti mu ale náš optimismus a energie vadily.
My se na koncertech radovali, což některým lidem nešlo pod nos. A aby toho nebylo málo, ti ze druhé strany pomyslné barikády nám zase tvrdili, že se u toho usmíváme jako troubové.
Jak vznikl název kapely?
Je spojený s knížkou Tracyho tygr. Laura je v ní dívka, na kterou myslí hlavní hrdina. Je krásná a něžná, nic moc dalšího o ní v té knize není. Tygr je fikce, představa hlavního hrdiny. Když ho u sebe hrdina má, začne se chovat správně, je vtipný, nebojí se, je sebevědomý a všechno mu jde. Když ho nemá, chová se jako průměrný člověk. Tak, jak jsme se v Československu chovali skoro všichni.
Slovní spojení Laura a její tygři je pro mě symbolem krásy, svobody a vnitřní osobní radosti a statečnosti.
Členkou kapely byla někdy ve druhém roce jejího působení i pozdější úspěšná popová zpěvačka Ilona Csáková. Kde jste se setkali?
Byli jsme už docela známá skupina, protože jsme za sebou měli úspěšné vystoupení na prvním Rockfestu v pražském Paláci kultury. Měli jsme i nějaké ceny z hudebních soutěží a novináři nás chválili.
V Mostě už byl tenkrát Neprakta klub, důležité kulturní centrum, a v něm jsem viděl Ilonu vystupovat s dívčím folkovým triem. Holkám bylo šestnáct, jmenovaly se Alotrio a měly krásně sezpívané vokály. To se mi líbilo, a tak jsem jim řekl, aby šly do naší kapely.
Super.cz
Jedna nechtěla, protože byla těhotná, ale Mirka Zajíčková a Ilona Csáková to vzaly. Mirka pak po natočení prvního alba odešla a Ilona zůstala.
Tenkrát jsme však zpěv stavěli na Martinu Poštovi a ona zpívala hlavně vokály. Než jsem se ji rozhodl více pouštět k sólovým partům, zmizela mi na popové scéně. A udělala velkou kariéru.
Po revoluci jste s kapelou pravidelně vystupovali v Evropě. Na jakém typu akcí to bylo?
Jezdili jsme na festivaly a do klubů, kde se nepohybovalo mainstreamové publikum. Nikdy jsme mainstream nebyli, což pro naše výjezdy nebylo podstatné.
Pořadatelé, kteří nás zvali, dělali i koncerty hvězdám, na které dokázali sehnat dotace. Za to, co jim zbylo, pak zvali umělce, které považovali za natolik zajímavé, aby je představili svým divákům.
Na festivalech to bylo podobné. Obvykle jsme na nich nebyli hlavní tahák, ale zajímavost, která mohla překvapit a zaujmout.
Ilona Csáková (druhá zprava) s Laurou a jejími tygry. Karel Šůcha zcela vpravo
Je velký rozdíl mezi Laurou a jejími tygry přelomu osmdesátých a devadesátých let a tou současnou?
Ano, velký. Dnes už sestavu tvoří jiní muzikanti, a protože děláme rokenrol, každý člen má velký vliv na to, jak kapela zní. Pokud jde o hudební a textovou filozofii, změnila se také. To souvisí se změnami v mém pohledu na věc.
Každý s oblibou říká, že je stejný jako ve dvaceti. Může se tak cítit, když se nedívá do zrcadla, ale ve skutečnosti všichni stárneme a měníme se. Dříve jsem v textech používal úderné slogany, které byly trochu zkratkovité. Dnes jsou mé texty epičtější, více vyprávím.
Co ale zůstalo stejné, je předsevzetí dělat hudbu co nejlépe tak, jak to cítím.
Co nabízí vaše již čtrnácté album Most!?
Já už do toho města moc nejezdím. Z rodiny v něm nikdo nezůstal, a tak se tam vracívám vlastně jen na Dušičky. Loni to bylo stejné. Bylo navíc krásné počasí, a tak jsme se jeli podívat k jezeru Most.
Díval jsem se na ně a najednou se mi na té vodě promítly vzpomínky z časů dětských a dospívání. V tu chvíli mě napadlo nahrát album, které na nich bude stát.
Začíná vzpomínkou na mého dědu. Celý život prožil v jednom mosteckém domě, z něhož se vystěhoval až ve svém stáří, když ho zbourali. Zažil císaře pána, první republiku, nástup Hitlera a to, jak jsme se stali součástí třetí říše, zažil osvobození, nástup komunistů i nový režim. A celou tu dobu na Mostecku fáral. Podobný osud tam potkal spoustu lidí.
Na albu také vzpomínám na mostecké náměstí, na bratra, který v roce 1986 utekl do Ameriky, na kamarády. Je to velmi osobní nahrávka.
