Mou vlast na úvod Pražského jara bude dirigovat Petr Popelka. Dříve mu vadilo, že festival otevírá

Je to obrovská radost, čest, respekt, spousta pocitů. Když přišla tato nabídka, byl jsem hrozně rád za sebe, ale taky za SOČR, protože ten příští sezonu slaví 100 let od svého založení. Patří k nejstarším rozhlasovým tělesům v Evropě a stovka se neslaví každý den. Moje radost je o to větší, že zahajovací koncert můžeme udělat společně s tímto orchestrem.

Vyrostl jsem v Praze, studoval v ní a navštívil spoustu koncertů Pražského jara. Sám jsem sice nikdy nebyl na zahajovacím koncertu, ale viděl jsem jich bezpočet v televizi. 12. květen, kdy začíná Pražské jaro, je v kulturním kalendáři jedno z nejdůležitějších dat

To k tomu patří a srovnání naopak vidím jako něco velmi pozitivního, a ne svazujícího, protože každý orchestr je originální, každý se skládá z jednotlivých individualit. Otevírající akordy harfy Vyšehradu budou znít pořád jinak, podle toho, kdo za harfou sedí. Stejně tak jako budou jiná tempa a zvuk orchestru podle toho, kdo před orchestrem stojí. Klíčem ke kouzlu hudby je skutečnost, že každá interpretace je originální. Naše interpretace bude určitě jiná od letošní i od té, co přijde rok po nás, a to je dobře.

Smetanovi jsem se nyní věnoval hodně, protože uplynulo 200 let od jeho narození. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu jsme natočili komplet jeho symfonických děl, vedle notoricky známé Mé vlasti i jiné symfonické básně, což byla evidentně forma, ve které se našel. Mohl v ní vyprávět příběh nebo něco popisovat tóny jako ve švédských básních Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. Natočili jsme i Triumfální symfonii, což je jeho první symfonické dílo, které vymizelo z podvědomí, protože končí rakouskou Kaiserhymne. To, že ji věnoval jako svatební dar císaři, se v obrozeneckých časech nerado připomínalo. Do obrazu Smetany jako velkého vlastence to úplně nepasuje. Když se člověk podívá na Triumfální symfonii, kterou napsal jako mladičký člověk, tak je v ní vidět obrovský kompoziční talent, ale vývoj, který udělal až k posledním taktům Blaníku, je naprosto neuvěřitelný a svědčí o jeho neuvěřitelném talentu a vůli. Vyšehrad je úžasný, Vltava, Šárka, Luhy a háje fantastické, ale v Táboru a v Blaníku Smetana překonal sám sebe.

To je. Sám jsem si jako student kolikrát říkal, proč se Pražské jaro zahajuje pořád Mou vlastí, proč se nezahraje něco progresivnějšího? Proč se neuvede něco z jiného soudku, třeba Karlheinz Stockhausen? Hrozně by se mi bývalo líbilo zahájit Pražské jaro nějakou světovou premiérou, skladbou napsanou přímo pro zahajovací koncert. Za studií mě vysloveně Má vlast na úvod štvala. Teď v pokročilejším věku si myslím, že je to dobře právě kvůli tomu, že každá interpretace notoricky známého díla bude vždycky jiná. Přirozeně je to strašně svazující tradice, protože však přijíždějí orchestry z ciziny, a nedirigují to jen čeští dirigenti, tak je to v rámci mantinelů osvěžující.

Už jsem však našel kouzlo, které to má, protože Pražské jaro není jenom zahajovací koncert. Tím rituálem začíná festival. A programy Pražského jara mi hlavně posledních letech přijdou fantastické. Festival se nesmírně omladil, když si vezeme jeho rezidenty jako Klangforum Wien nebo uvedení skladby pro spoustu klavírů od Georga Friedricha Haase. To jsou počiny, které se tady nikdy nedělaly a za které jsme vděčni Pražskému jaru. Ponechá si 12. května svůj rituál, svoji půlnoční, ale zbytek toho festivalu prostě začíná být neuvěřitelně moderní a atraktivní.

Bohužel ne, protože život dirigenta se odehrává na cestách. Hned po druhém koncertu - ten úvodní se hraje dvakrát - odjíždíme s vídeňskými symfoniky na turné po Japonsku.

Od základu jiný, je to orchestr, který byl založen a je placený městem Vídeň, zatímco rozhlasový orchestr je součást veřejnoprávního média, což spolu přináší mnohé výhody, ale i spoustu nevýhod. Ve Vídni se během staletí vytvořilo něco opravdu úžasného, neznám jiné město, kde by bylo se hrálo tolik klasické hudby za jeden den jako tam. Včera jsme uváděli Netopýra v Theater an der Wien, kde byl Netopýr premiérován. V tu samou dobu hrála státní opera, i Volksoper, koncert měla Wiener Musikverain a další byl v Konzerthausu a všechny sály byly plné. Ve Vídni má prostě hudba neuvěřitelné postavení, což se nevyvine za jeden týden. Vyvinulo se to během staletí a je to něco úžasného. Hrát hudbu skladatelů, kteří sami pracovali v koncertních domech Musikverein a Konzerthaus je naprosto speciálního

Hrozně moc, naposled jsem v tom orchestru byl ještě jako student konzervatoře. Než jsem ve svých 18 letech odešel studovat do Německa, udělal jsem konkurz a hrál v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu jako kontrabasista. Pak jsem na patnáct let odešel z Čech. Vrátit se pak jako šéfdirigent a umělecký ředitel je něco opravdu speciálního. Je to moje první místo šéfdirigenta v České republice. V orchestru znám spoustu lidí už dlouho od studií a orchestr má svojí nezaměnitelnou atmosféru.