Článek
Jak jste si užil koncertní oslavu svého jubilea?
Když hrajete ve vyprodané hale a znějí ovace, je to obrovská radost. Koho z muzikantů by to netěšilo, opravdu to dojímá. Musím říct, že jsem si oba koncerty náležitě užil. Cítil jsem silné emoce a upřímnou reakci od kamarádů, hostů i diváků.
Dalo mi to sílu, navíc se v takové atmosféře snadno dostaví pocit, že jí má člověk dost. Ve skutečnosti jsem ale jel nadoraz, jako bych lezl na Mount Everest. Odpoledne byly zkoušky, večer koncerty, dva dny za sebou, a do toho jsem měl nějaké zdravotní potíže.
Proto jste chvílemi na pódiu seděl na židli?
Ano, problémy s páteří se hlásily a až jsem z toho trochu lapal po dechu. Ale muzika má naštěstí schopnost vytáhnout mě z trablů, podmanit si mě, vcucnout a dostat do transu, který je blahodárný. Nápomocni tomu byli samozřejmě diváci. Jejich reakce byl ten nejkrásnější vzkaz, který jsem jako kumštýř mohl dostat.
Jak přesně probíhá zmíněné vytažení z trablů?
Jakmile se muzikant dostane při hraní do euforie, takříkajíc se hned dobíjí a mozek veškerou bolest těla nějak vypne. Přicházel jsem na pódium, moji synové mi na schůdcích podali ruce, abych je vyšel, ale jakmile jsem začal, nebyl čas na bolest. Musel jsem do toho jít naplno. I když jsem ji v dálce cítil, prostě jsem ji nevnímal. Koncert je největší analgetikum. Jakmile přestane působit, bolest se zase ozve.
Michal Pavlíček oslavil sedmdesátku na pódiu.
Jak vnímáte svých sedmdesát let?
Z psychického hlediska pro mě mezi padesátkou, šedesátkou nebo sedmdesátkou zase tak velký rozdíl není. Jsem pořád posedlý hudbou, kytarou a čas plyne tak, že si to člověk ani moc neuvědomuje.
Muzika vnitřně omlazuje. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že se nad tím, jak se někdy kácí v blízkých lesích, nezamýšlím. Spouštěčem je vždy to, když někdo blízký odejde.
Nedávno to byl můj kamarád Haštal, kterého jsem znal od patnácti let. Těžko se s tím vyrovnávám, ale člověk se s tím musí nějak naučit žít a přijmout to. Když stárneme, vyprazdňují se bohužel místa okolo nás.
Ano, občas přemýšlím o smrti. K mému věku to prostě patří. Ale nezahlcuje mi to mozek. Muzika to vždycky smázne. Je lepší se dívat víc na obzor, kde vychází slunce, než na jeho západ. Užívám si momentů s rodinou, se svými syny i vnoučaty. Koncerty jsou také nabíjející. A v programovém prohlášení Pražského výběru je si z té smrti dělat trochu legraci, ne?
Berete vydání alba Na obzoru jako dárek?
Jako dárek beru to, že konečně vyšlo, protože jsem jeho vydání musel párkrát odložit. Aspoň jsem ale dodržel slib, že na koncertě v O2 universu zahraji pár nových věcí.
Tohle album je trochu opožděné, vyšlo až sedm let po předešlém. Je to dlouhá doba, ale celý čas jsem se věnoval hlavně scénické hudbě. Rád bych proto příští album vydal co nejdříve. Nápady i hotové písničky už nějaké mám.