Kalhotky od fanynek podporují morálku kapely, říká rocker Šimon Opp

Když jsem před dvěma lety vstoupil na domácí rockovou scénu, spousta lidí z branže mě varovala, že to s anglickými texty bude těžké. Já měl ale ambici dostat se se svou hudbou do zahraničí, takže jsem anglické texty považoval za přirozenou věc.

Na koncertech jsem nicméně postupně přicházel na to, o co kvůli nim přicházím. Mám skvělé publikum, moc rád jsem s ním komunikoval, ale něco tomu pořád chybělo. Zkusil jsem proto napsat pár písní s českými texty, zařadili jsme je do repertoáru a fanoušci ožili.

Začali si je s námi zpívat a bylo evidentní, že se na nás snadněji takříkajíc napojují. A na dalším koncertě už refrény českých písní zpívali automaticky.

Má ideální představa byla, že budu hrát a zpívat anglický pop rock, který mám velmi rád, a budu se pokoušet vyjíždět na zahraniční pódia. Líbí se mi model, podle něhož třeba funguje britská kapela The Leap, která u nás párkrát hrála. Neustále jezdí po Evropě, hraje rokenrol a celkem se jí daří.

Pochopil jsem však, že je k tomu potřeba spousta peněz, kontaktů a také štěstí. Když to nemáte, tak to kapelu zruinuje. Znám dost českých muzikantů, kteří to v zahraničí zkusili, ale nevyšlo jim to. Vrátili se domů, zůstali na tuzemských pódiích, anebo třeba skončili. Nechtěl jsem být mezi nimi, a tak jsem se prozatím rozhodl bojovat o české fanoušky.

Přiznám se, že nechápu, jak mohly pop a hip-hop u nás rockovou muziku v minulých letech tak převálcovat. Vím jen, že mě to mrzí.

Nevadí mi hip-hop ani pop, nevnímám je s odporem nebo snad s nenávistí. Extrémně mě ale štve, že mnozí z těch, kteří se v nich u nás prosadili, nemají hudební talent ani píli. Hiphopeři mají dýdžejský pult, na němž kdosi pustí hudební základ, tedy playback, a před ním do mikrofonu, na kterém jsou zapnuté všechny možné efekty, se pokouší někdo rapovat.

K tomu je vedle něho ještě pět dalších lidí, kteří poskakují a vyluzují ze sebe různá citoslovce. To přece není talent. A v popu je to často podobné.

Zaplaťpánbůh, že v něm jsou aspoň takoví lidé, jako Ben Cristovao, Sofian Medjmedj nebo Adam Mišík, kteří mají na koncertech živé kapely se skvělými hudebníky s opravdovým talentem.

Je skvělá, přirozeně. Jinak by to nešlo. Jsou v ní jedni z nejlepších muzikantů, jaké si můžu dovolit. Jsou to kluci v mém věku, mají rádi stejnou hudbu a ve většině věcí si naprosto rozumíme. Vůbec nechápu, jak je možné, že to do sebe takhle zapadlo.

Jasně, můj kytarista Ríša si občas přeběhne zahrát koncert za pět tisíc korun s někým jiným. Pořád to ale bere tak, že patří hlavně ke mně. A upřímně řečeno, kdybych se vydával dál za sólový projekt, byla by to lež. Jsme kapela.

Nevím. Cítím, že jsme kapela, a myslím si, že kdybychom vystupovali jako Strippers, bylo by to fajn už třeba proto, že by všechno tolik nestálo na mé osobě. Vůbec by mi to nevadilo.

Jenomže někteří muzikanti, se kterými jsem se o tom bavil, mi říkali, abych to nedělal. Tvrdili, že by mi spoluhráči zvlčeli a potom mi začnou skákat po hlavě. Byly to jejich zkušenosti. Zatím to tedy nechávám tak, jak to je.

Vůbec ne. Vybral je pro mě můj manažer Honza Gajdoš. Udělal casting, na kterém jsem ani nebyl, dal dohromady skvělé muzikanty a představil mi je. Strippers jsem jim začal říkat já.

Vzniklo to díky mé lásce ke kapele The Prostitutes. Miluju ji, a když jsem nedávno potkal jejich kytaristu Vegyho, řekl jsem mu, že mají nejlepší název, jaký jsem kdy slyšel. On mi odpověděl, ať si ho klidně vezmu, protože v té době stejně nehráli a on asi ani netušil, že za pár týdnů zase budou.

Byl by to samozřejmě nesmysl, hned jsem ten nápad zapudil. Ale než jsem dorazil domů, řekl jsem si, že když oni jsou Prostituti, my budeme Strippers, tedy Striptéři.

Na koncertech se svlékáme. V jednu chvíli odběhneme, lidé si myslí, že jsme skončili, ale my se za okamžik vrátíme bez triček a holky šílí. Je to takové mladistvé a drzé.

Ta fotka nevznikla jako obal minialba. Před půl rokem jsme dělali nějaké fotky a dopadlo to přesně tak, jak to dopadá, když jsou u něčeho čtyři kluci a fotograf.

Byla skvělá nálada, fotili jsme se zvlášť, spolu a oblečení, no a já nakonec řekl, že se svlékneme. Za dvě minuty byly fotky hotové. Chtěl jsem jen mít pár vtipných snímků.

S Instagramu nám ho ale smazali, kvůli nahotě. Odvolal jsem se, ale pořád ho tam nevrátili. Na všech streamovacích platformách nicméně je.

Házejí po nás spodní prádlo. A my se bavíme tím, že tipujeme, jestli jsou ty kalhotky a podprsenky z tašky, ve které je holky na koncert přinesly, anebo jsou sundané přímo na místě.

Všechno pak putuje do krabice, kterou máme ve zkušebně. Cestou na koncerty kupujeme časopis Playboy. Po návratu z něho vytrháme obrázky, dáme si je ve zkušebně na stěnu a pod ně přišpendlíme ty kalhotky a podprsenky. Mám zkušenost, že to podporuje morálku kapely. Rozhodně té naší.