Článek
Často hrajete sólově. Co je pro vás zajímavé na tom hrát sám bez partnera?
Já však mám partnera, dokonce několik. Mám sál se svými vlastními unikátními akustickými vlastnostmi, který mě povzbuzuje, abych poslouchal. Mám posluchače, tedy alespoň v to doufám, kteří mne konfrontují se základními otázkami, jako kdo jsem a proč dělám to, co dělám. Nejdůležitější však je, že mám svůj nástroj, který se mě ptá - pamatuješ si mě?
Sólové vystoupení spojuje všechny tyto aspekty a otázky dohromady, takže je výzvou hledat na ně odpovědi. Navíc jsem zjistil, že mě to inspiruje a pomáhá mi, když se vracím k hraní s dalšími hudebníky.
Jak jste schopen se vyhnout opakování, protože i svaly mají svou paměť a přechod od jednoho akordu k dalšímu je skoro automatický?
Já se nebojím opakování. Mám samozřejmě svou vlastní historii, své vzpomínky, své vlastní techniky a zvyky. Je však skutečně improvizace snahou dělat něco, co jste nedělal nikdy předtím? Kdyby to byla pravda, asi byste rychle zešíleli.
Své schopnosti používám k tomu, abych se pokoušel být přítomen v aktuálním okamžiku a potýkal se s otázkami, které jste zmínil. Nefascinuje mne novost, ale to, že dělám něco, co jsem udělal už mnohokrát, ale se zcela jiným výsledkem, což mne vede do neznámých oblastí. Svým způsobem je vzrušující, že přitom nikdo neví, kam se takto dostaneme.
Spolupracoval jste s mnoha hudebníky z různých zemí. Vyhlížíte nějaké nové?
Já se po ničem nedívám. Spolupráce často vzniknou z mé práce učitele, protože jsem zřejmě strávil mnohem více času hraním se svými současnými a bývalými studenty než s kýmkoli jiným, takže není divu, že spolu začínáme komunikovat na hluboké a velmi uspokojivé úrovni. Někdy se mne ptají, jestli s nimi chci hrát, a někdy řeknu ano.
Které spolupráce pro vás byly nejzajímavější?
Práce s pianistkou Annie Lewandowskou radikálně změnila můj způsob poslechu a můj instrumentální slovník. Mám taky určité spolupracovníky, se kterými hraji už dlouho a s nimiž si velmi rozumím, jako jsou Tim Hodgkinson, Lotte Ankerová, Susan Santos Silvová… Právě teď zkouším s novým kvartetem Fremakajo, ve kterém jsou bubeník Jordan Glenn, akordeonistka Marié Abeová a saxofonistka Kasey Knudsenová. Nejsou ničím víc než opravdu inspirativními spolupracovníky.
Před pár lety jste hrál v Praze s Henry Now, což byla reinkarnace Henry Cow. Znamená to, že se nyní více ohlížíte?
Myslím, že jméno Henry Now naznačuje něco jiného než ohlížení se zpět. Navíc to byla jen hrstka koncertů a další už nebudou. Vždycky mne mnohem víc zajímá to, co dělám aktuálně, ať už je to cokoli.
Kdybyste se ohlédl, které kapely pro vás byly nejdůležitější?
Henry Cow, protože jsem se tam naučil hodně o hudbě a životě, i když jsem byl často velmi nešťastný. Art Bears, protože mi dodali sebedůvěru jako skladateli. Skeleton Crew, neboť to byla zkušenost opravdové spolupráce. Massacre, protože mi připomínají, čím může být rocková hudba, The Guitar Quartet, protože si myslím, že jsme uspěli v redefinování elektrické kytary jako koncertního nástroje způsobem, jakým to nikdo dřív neudělal. Nyní Fremakajo, protože mi umožňuje hrát na violu a baskytaru v novém kontextu s hráči, které mám rád.
Ovlivnila nějak hra na housle to, jak hrajete na kytaru?
Ve skutečnosti ne. Jsou to paralelní vesmíry.
