Článek
Na postu programového ředitele jste nahradil zakladatelku festivalu Zlatu Holušovou. Hovořil jste s ní po skončení loňského ročníku?
Ano, potkali jsme se a vše probrali. Vlastně jsme ale loňský program připravovali společně, byl to takový předávací ročník. Bylo skvělé si vyhodnotit, jaké momenty dělají Colours tím, čím jsou.
Co se loni povedlo nejvíc?
Pro mě byl nejmilejším překvapením koncert jihokorejského skladatele Junga Jaeila na hlavním pódiu. Autor muziky k seriálu Hra na oliheň nebo k filmu Parazit vystupoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava a jejich koncert filmové hudby poslouchalo ve stoje nějakých třicet tisíc lidí. Byl to pro mě skutečný zážitek.
Mohlo to totiž klidně dopadnout tak, že by vystoupení překryl hluk z dalších pódií nebo pohřbil malý zájem diváků. Filmová hudba přece jenom není obvyklé téma festivalů.
Loňským problémem byla po celou dobu akce obrovská kaluž před druhým pódiem. Proč jste ji neodčerpali nebo nezasypali?
Festival se konal po dnech dešťů a velkých kaluží bylo v areálu víc. Technický tým samozřejmě pracoval na tom, aby zmizely, ale tu před velkým pódiem nebylo možné zlikvidovat. Voda se na to místo stále vracela. Jakmile ji odčerpali, za pár hodin tam byla znovu. Nepodařilo se bohužel najít řešení.
Areál festivalu je totiž živoucí struktura, která přináší stále nová překvapení.
Proměňuje se?
Ano, každý rok je trochu jiný. Vznikají v něm nové budovy, jiné mizí, někde proběhnou úpravy terénu, které se projeví až v době konání festivalu, kdy dorazí velké množství lidí. Každý rok je to výzva.
Občas se hovoří o tom, že developeři mají s Dolní oblastí Vítkovic jiný zájem, než mít z ní festivalový areál. Ohrožuje to konání Colours of Ostrava?
Aktuálně víme, že ještě několik let v Dolních Vítkovicích budeme. Připouštím, že by se těžko nahrazovaly. Neplánujeme z nich odejít, ale uvědomujeme si, že všechno má svůj vývoj a stát se může cokoli.
Tanec při západu slunce na Colours of Ostrava
Slíbil vám někdo kompetentní, že areál bude ještě nějakou dobu pro festival k dispozici?
Přesně tak. Máme uzavřené smlouvy na několik let. Ale když z něho jednou přece jenom budeme muset odejít, zůstaneme dál spjati s Ostravou.
Na post programového ředitele jste přišel v době, kdy festival prochází jistou krizí a musí obhajovat svou existenci. Vnímáte to?
Rozhodně ano. Krize, o které mluvíte, přišla s pandemií a zásadně otřásla celým hudebním průmyslem. Narostl poslech streamovacích platforem, lidé začali hudbu poslouchat v podstatě nonstop a mnoha z nich to tak stačí, nepotřebují koncerty. Největší hudební hvězdy se globalizovaly, stejně tak promotéři akcí, mají větší tah na branku, všechno je dražší a došlo i k dalším změnám.
Dostali jsme se do situace, kdy jsme museli řešit, co Colours of Ostrava opravdu jsou a co znamenají. V DNA festivalu vždycky bylo, že přinášel novou neotřelou hudbu. Potvrdili jsme si, že uchylovat se k takzvaným ověřeným interpretům není pro náš festival ta správná cesta.
Víme, že posláním Colours of Ostrava je být progresivní a objevný, jakkoli je to čím dál těžší. Navíc, mám-li být konkrétní, v naší kategorii, která už spadá do takzvaného mainstreamu, stouply honoráře pro umělce za posledních šest let asi trojnásobně.
Cena vstupného na festival ale tolik nevzrostla…
Rozhodně ne. Šla nahoru jen o pár desítek procent.
Jak ten nepoměr řešíte?
Vyvíjíme větší tlak na spolupráci s partnery a sponzory. Bez nich bychom festival dělat nemohli. Jeho obrat je dnes nějakých tři sta milionů korun, je to obrovský kolos. Nevíme, jak se budou ceny za honoráře a služby vyvíjet dál, ale rozhodně chceme udržet standard a neslevit z něho.
Na návštěvníky festivalu se snažíme finanční zátěž tolik nepřenášet. Naopak jsme loni zavedli zlevněné vstupenky pro studenty i dvoudenní vstupenky.