Článek
Když jsem to absolvoval, vyšlo mi následující: Monkey Business – OK. Má to šťávu, je v tom radost. J.A.R.? – Jednou stačilo. Proč?
Koncert hrozně moc řekne o tom, jak je na tom, obrazně řečeno, umělec s dechem. A u J.A.R. jsem měl neodbytný pocit, že dřív to možná byla jízda, ale teď je to už dost bizár. Tím nemluvím o posledním albu kapely, o předloňském Jezus Kristus Neexistus?, to je jiná kategorie, studiová práce.
Na rozpačitém koncertním dojmu neměli podíl prvotřídní muzikanti, nýbrž trio frontmanů. Respektive: ihned bylo jasné, že zpívat umí jen Dan Bárta, Oto Klempíř a Michael Viktořík dělali „sbory“ a „kecy“. Viktořík taky humor.
Ve svém věku a se svou figurou velmi hraniční. Zrak jsem však nemohl spustit z Klempíře. Na rozdíl od „nestoudného“ Viktoříka se štíhlý a neobnažující se šedesátník jevil jako elegance sama, jenže…
… jenže si jel po své divně nezúčastněné koleji: necharismatický chlad, ostentativní správňáckost jakéhosi polepšeného hříšníka. Nevěřil jsem mu z pódia ani slovo. Přitom jsou to zhusta jeho texty, jež kapela zpívá.
Možná jsem nespravedlivý, z těchto řádek je jasné, že nejsem fanoušek J.A.R, takže jsem je spíš studoval, než se s nimi v sále odvazoval, ale nešel jsem na koncert s předsudky, nýbrž natěšený.
Čili: Když se nyní kapela rozhodla Klempíře propustit, protože se angažuje politicky, zůstal jsem k informaci chladný asi tak, jako byl pan Oto druhdy na pódiu. Řekl jsem si: No a co…
