Článek
Letos v únoru jste na zahájení Super Bowlu zpíval americkou hymnu. Co vám proběhlo hlavou, když jste se o té příležitosti dozvěděl?
Dostalo se to ke mně, když jsem byl v New Yorku v sauně. Je to obrovská pocta. Hned jsem přesně věděl, jak chci, aby to znělo. Chtěl jsem vzdát hold Whitney Houstonové a jejímu aranžmá. A také aranžmá Chrise Stapletona.
Když jste pak na Super Bowlu vystoupil, jaký to byl pocit?
Ve chvíli, kdy jsem šel na stadion, jsem byl nervózní. Ale jakmile jsem dorazil, všechno se zklidnilo. Protože je to tak důležitá událost, nebylo publikum hlučné. Panoval zvláštní klid a mír, což mě uklidnilo.
Byl to dosavadní vrchol letošního roku?
Vrcholem mého roku je zatím narození dítěte. S manželkou se nám narodilo miminko. Super Bowl, vydání alba Whatever’s Clever! a všechno ostatní je skvělé.
No a dalším vrcholem bude má první návštěva České republiky. Těším se do Prahy a na to, že budu moct hrát pro své fanoušky. Vždycky je pro mě obzvlášť vzrušující, když potkám fanoušky poprvé.
Máte dobrý rok…
Je to poprvé, kdy všechno v hudbě dokonale ladí s tím, co se děje v mém osobním životě. I proto je pro mě mé nové album důležité. Moc se těším, až lidé uvidí novou koncertní show. Věřím, že mám nejlepší popovou kapelu současnosti.
Jedním z koncertů na probíhajícím turné bylo vystoupení v Madison Square Garden v New Yorku, kde s vámi vystoupili Art Garfunkel nebo Busta Rhymes. Co pro vás znamenalo?
Znamená to pro mě hodně, protože za velkou část svého hudebního řemesla vděčím právě takovým lidem, jakými jsou Simon & Garfunkel, Busta Rhymes nebo Kirk Franklin. Moderátor Jimmy Fallon, který tam ten večer také vystoupil, je mimochodem i muzikant, ačkoli to spousta lidí neví. Je skvělý zpěvák.
Ten večer byl výjimečnou oslavou hudby. Hráli jsme před patnácti tisíci lidmi.
Charlie Puth složil písně pro řadu hudebních hvězd.
Nedávno jste ale na Instagramu zveřejnil fotografii, na které máte první šedivý vlas.
Už mi prostě není osmnáct.
Možná je to tedy dobrý čas na malé ohlédnutí?
Rozhodně. Nebo je čas si oholit hlavu.
Vaše první album vyšlo před deseti lety. Pamatujete si, jaká jste tehdy měl očekávání?
Bylo to zajímavé, protože tehdy už byla venku píseň See You Again od Wize Khalify, která byla světovým hitem a já v ní hostoval. Jenže mě jako interpreta vlastně nikdo neznal. Musel jsem přimět lidi, aby mě poznali stejně dobře, jako tu skladbu.
Občas to byl boj. Musel jsem vysvětlovat, že opravdu hraju na piano a že jsem tu nahrávku skutečně produkoval. Procestovali jsme celý svět, všechno jsem se učil za pochodu. Nemůžu uvěřit, že už je to deset let.
Řekl jste, že to byl boj. Měl jste během těch deseti let vždycky pocit, že vítězíte?
Hudební kariéra je plná vrcholů a pádů. Občas jsem měl pocit, že se mi vůbec nedaří. A třeba o týden nebo jen o den později jsem si řekl: Počkej, vždyť se ti vlastně daří skvěle.
Člověk prostě musí přijímat rány osudu tak, jak přicházejí.
Písnička, která mě při prvním poslechu alba zaujala, byla Until This Happens To You. Jaký je její příběh?
Ano, zpívá v ní herec Jeff Goldblum. Hostoval jsem nedávno na jednom z jeho jazzových alb. Je to můj dobrý přítel. Oba milujeme jazz a pro mě to bylo velmi jednoduché rozhodnutí.
Když skládáte písně pro jiné interprety, vznikají většinou jen z vašich nápadů, nebo pracujete s celým týmem?
Vždycky je nejlepší, když je u toho jen interpret. Většina umělců, se kterými jsem spolupracoval, jsou zároveň skvělí skladatelé. Často mají vlastní nápad a jen potřebují pomoct ho realizovat.
Naším úkolem je převést jejich myšlenku do podoby, která jim bude připadat přirozená a bude odpovídat jejich umělecké identitě.
Vzpomenete si na autorské schůzky, které vás obzvlášť bavily?
Určitě. Skvělé bylo psaní skladby Stay pro Justina Biebera a The Kid LAROI. Mám moc rád i píseň Harleys in Hawaii od Katy Perry. Přišla s názvem a kolem něj jsme pak postavili celou skladbu.
Napsal jsem spoustu skvělých písní s Avou Max. Jedna z mých prvních vydaných skladeb byla Slow Motion pro Trey Songze. Psali jsme také se Zarou Larssonovou, Eltonem Johnem, Red Hot Chili Peppers nebo Ozzym Osbournem. Díky spolupráci s tolika lidmi jsem se strašně moc naučil.
Býváte někdy nervózní, když přijdete do studia?
Rozhodně. Budu nervózní i před prvním koncertem v Praze, protože chci, abyste si ho užili. Hodně mi záleží na tom, jak hudba zní. Nikdy se nebudu tvářit, že už všechno umím a všechno znám.
Přijedu do vaší země, uvidím, jak posloucháte hudbu, poznám vaši kulturu a spoustu věcí se naučím. A všechno si odvezu domů a promítnu to do dalšího alba. Pracuju s lidmi z nejrůznějších prostředí a každý píše písně jinak. Vždycky je ale cílem napsat dobrou skladbu. To mě inspiruje. Člověk se nikdy nesmí přestat učit.
Zmínila jsem vaše první album, které vyšlo před deseti lety. Ale pokud se nepletu, úplně první album bylo vánoční, které jste natočil jako dítě…
Ano, přesně tak. To bylo v roce 2003. Nahrál jsem ho na syntezátor s vypalovačkou CD a sekvencerem. Bylo to ještě předtím, než jsem měl počítač.
Kolik kopií existuje?
Myslím, že dvě. Obě jsou někde doma u rodičů.
