RECENZE: Po téměř padesáti letech je to v Duran Duran dobré jako kdysi

Přestože si popové kvarteto z Birminghamu vybudovalo světové renomé už před desetiletími, i dnes skládá a interpretuje písničky, které stojí vedle těch starších hrdě.

V tomto období je to Free To Love, která podporuje sexuální menšiny a v níž se skupina spojila s mužem, jenž byl u toho, když na scéně v půlce osmdesátek začala udávat tón.

Se skládáním a produkováním jí znovu pomohl americký kytarista Nile Rogers. Výsledkem je dancepopová skladba, která se tváří, že vznikla v časech, kdy Duran Duran sypali jeden hit za druhým, a náramně dobře přitom dopadla po zvukové stránce. Premiéru přitom měla letos v únoru.

Vystoupení Britů v solidně zaplněné O2 areně sice mohlo vyvolávat nostalgii, nesporně to však bylo hlavně kvůli vybraným písničkám. Servírovali ty nejslavnější, třeba The Wildboys, bondovskou A View To A Kill, The Reflex, nádhernou Ordinary World, Planet Earth a další.

Překvapení v programu se nekonalo, chyběla i nějaká méně slavná srdcovka muzikantů. Ty slavné nicméně neprezentovali v unavených či rutinních verzích. Jejich původní zvuk posunuli do současnosti, aniž by jim tím ublížili nebo ukradli původní atmosféru. Pracovali s detaily a dosáhli ve výsledku obstojné svěžesti.

V popu jde hlavně o melodii a rytmus, to muzikanti v Praze demonstrovali neustále. Každý z nich ale navíc podal výkon, který se obvykle vyškrábe k běžnému fanouškovskému vnímání až při druhém třetím poslechu. Kladně se na tom přitom podepsal i dobrý zvuk v hale.

Zpěvák Simon Le Bon ve spolehlivě zazpívaných pasážích někdy emotivně lkal až naříkal, což z jeho hlasu činí jeden z nejosobitějších ve světovém popu. Baskytarista John Taylor předváděl při hře figury, ze kterých by se měli přiučit i jeho nadějní nástrojoví kolegové.

Klávesista Nick Rhodes neustále cizeloval tažné a barevné plochy i vyhrávky, a bubeník Roger Taylor i koncertní kytarista Dom Brown byli rovněž znamenití.

Když k tomu s pracovním přínosem přičteme výborné vokalistky Annu Rossovou a Rachael O'Connorovou i nenápadného saxofonistu Simona Willescrofta, profesní klady celé kapely budou plně sečteny.

Skupina, jež se ke svému názvu kdysi nechala inspirovat postavou dr. Duranda Duranda z amerického filmu Barbarella z roku 1968 s Jane Fondovou v hlavní roli, na pódiu vykazovala nepřehlédnutelnou radost. Má k ní ostatně mnohé důvody.

„Máme se rádi, rádi spolupracujeme. Spoléháme se na sebe i v oblasti hudebních nápadů. Všechny příjmy dělíme rovným dílem. Nezáleží na tom, jestli něco napíšete, nebo ne. Dostanete stejný podíl. Proto jsme všichni spokojeni. Ve skupině nepanuje žádná zášť kvůli financím. Nevím, kolik dalších kapel to takhle dělá,“ vysvětlil zpěvák Le Bon.

Jestli to všechno na úspěch a dlouhodobou dobrou uměleckou kondici stačí, nechť jsou jeho věty slyšeny či rovnou vytesány do kamene.