Článek
„Pokaždé, když diriguji Šostakovičovu Sedmou symfonii, myslím na generaci svých rodičů. Matka byla přímo z Leningradu, odkud pocházela celá její rodina. Otec byl z Ukrajiny, z Kyjeva. Později byl odveden do armády a bojoval ve válce,“ zavzpomínal Semjon Byčkov.
A dodal, že matka obležení Leningradu přežila. „Celých devět set dní. Nikdy nebyla evakuována,“ zdůraznil Byčkov, pro kterého je Šostakovičovo dílo jedním ze základních pilířů repertoáru.
Sedmá symfonie, známá také jako Leningradská, zazněla v jeho podání s Českou filharmonií poprvé už při zahájení sezony 2021/2022. Znovu ji provedl na jaře 2024.
Pátou symfonii, kterou Byčkov diriguje už od počátku 70. let, kdy studoval na Leningradské konzervatoři, pak nastudoval s Českou filharmonií v roce 2022. Následně ji s orchestrem provedl na turné v Londýně, Amsterdamu, Vídni a Paříži.
„Leningradskou jsem nikdy nevnímal jako doslovný popis. A v tom právě spočívá její genialita. Na žádném místě neuslyšíte například: Tady německé tanky odbočily vlevo… To není účelem uměleckého díla. Umění je tady proto, aby v nás vyvolalo nějaký stav nebo pocit. A to se právě Šostakovičovi podařilo, najít zvuky a tóny, které v nás vyvolávají neochvějný pocit, že víme, o čem to je,“ poznamenal.
Sedmou symfonii začal Šostakovič psát ještě před válkou, dokončil ji však už v obleženém Leningradu. Poprvé zazněla v březnu 1942 v Kujbyševě, dnešní Samaře. Za skutečnou premiéru se ale často považuje až 9. srpen 1942, kdy ji v Leningradu provedl Karl Eliasberg.
Jeho rozhlasový orchestr byl zdecimovaný hladem a odvody na frontu. Koncert byl přenášen rozhlasem a stal se symbolem nezdolnosti města, které tehdy už téměř rok čelilo blokádě. Symfonie se rychle proslavila i na Západě. Ve Spojených státech ji ještě před leningradským provedením uvedl Arturo Toscanini.
Finále jako satira
Také Pátá symfonie vypovídá o vzdoru proti diktátorskému režimu, v tomto případě ale ne fašistickému, nýbrž domácímu, sovětskému. Vznikla v letech 1936–1937 v době, kdy Šostakovičovi hrozilo nejen profesní, ale i existenční nebezpečí.
V lednu 1936 totiž deník Pravda otiskl nesmlouvavý útok na jeho operu Lady Macbeth Mcenského újezdu a skladatel se rázem ocitl v nemilosti Stalinova režimu.
Symfonie, poprvé uvedená v listopadu 1937 v Leningradu, byla oficiálně prezentována jako „odpověď sovětského umělce na oprávněnou kritiku“ a vynesla mu rehabilitaci. Publikum ji přijalo s obrovským nadšením a úlevou. Režim v ní dostal, co chtěl, tedy srozumitelné melodie a vítězný závěr. Dílo přitom nic neztratilo ze své umělecké hloubky.
Podle pozdějších svědectví měl Šostakovič v soukromí mluvit o finále symfonie jako o satiře. Jásot v něm má znít vynuceně a dutě. Právě tato dvojznačnost dělá z Páté symfonie dodnes jedno z nejčastěji uváděných a nejvíce diskutovaných děl 20. století.
Analogie mezi hudbou a výtvarnem
Nahrávkou Šostakovičových symfonií Česká filharmonie navazuje na dlouhodobou spolupráci s vydavatelstvím Pentatone, pro které s Byčkovem již dříve natočila Dvořákovy vrcholné symfonie, Smetanovu Mou vlast a také kompletní cyklus symfonií Gustava Mahlera, který vyšel letos na jaře.
Nové album České filharmonie s hudbou Dmitrije Šostakoviče.
Autorem přebalu je český malíř a grafický designér Jakub Sýkora. Dílo se stalo součástí většího cyklu jeho obrazů s motivem propadu terénu a prostoru. V metaforickém smyslu má jít o sestup do nižšího patra mysli. Černá plocha symbolizuje prolomení hranic mezi vědomím a nevědomím.
„Opakování vytváří vzor, který je propadem narušený, rytmus přetrvává, jen v jiné, změněné podobě. Připadá mi zajímavé, jak některé principy fungují mezi hudbou a výtvarným uměním analogicky,“ objasnil malíř inspiraci a umělecký záměr.
