Bylo to divné, ve dveřích promovala mrkev aneb Rozhovor se zakladatelem Bláznů.cz

Štíhlý muž s dlouhými vlasy popisuje, že jeho původním záměrem bylo založit webové médium, kterým poteče umění. „To, že se z toho stala komunita s velmi blízkými vztahy, to se nám tak v podstatě vymklo z rukou,“ vysvětluje.

S Fankym se známe právě z akcí Bláznů, kterých se nějakou dobu účastním, aniž bych ovšem znal pozadí toho všeho. Za jmény a přezdívkami, jež se v odpovědích i otázkách vyskytují, se vesměs skrývají umělci patřící ke skupině. Je jich tolik, že je nebudeme z praktických důvodů nad rámec interview přibližovat, ale za pozornost stojí…

V roce 2005, v 18 letech, jsem napsal báseň Manifest českých bláznů a získal pod ni pár podpisů kamarádů. Až v roce 2012 jsem ale postavil webový „kanál“, to už bez manifestů, a začal dávat dohromady kolektiv kolem něj.

Umělecká skupina vznikla toho roku v kavárně Krásný ztráty, kde jsme se sešli, tuším, s mojí Buri, Rogem, Andie, Mlyjem a Williamem.

Moje myšlenka tehdy byla vytvořit vlastní médium, kterým poteče jenom umění. Nic „o umění“, nic, co s časem vyprchá, jen samotné kousky. A dělat to s lidmi, které neuráží, ba naopak povzbuzuje, že je někdo vnímá jako podivíny.

Jediné, co se možná trochu podobalo manifestu, byl nápis „…takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí“, který na stránce od začátku visí.

S Blázny jsme dlouho hledali klub pro naše „neočtení a neohraní“. Nejdřív jsme vystupovali Na Bojišti v Zulu, později pro nás Kedlubna objevila Paliárku, klub založený undergroundovým bubeníkem a antropologem Reném Starhonem. Během stěhování nám ho René v podstatě přepustil, takže je teď ve správě Bláznů.

No a členové skupiny se vyznačují jednoduše tím, že mají heslo k přispívání na webový kanál Blazni.cz.

Zábavné z hlediska cybersecurity je, že na celý tenhle kanál je už 13 let jen jedno heslo, nejsou tam ani žádné loginy. Kdokoliv se může pod díla podepsat, jak uváží, a může do skupiny přizvat, koho uváží, když mu budou jeho díla připadat kvalitní a jdoucí podobným směrem –⁠ ale to už osobně, aby ta skupina měla těžiště v opravdovým off-line přátelství.

Kolemjdoucí – jedna z kapel, jež lze vídat na akcích Bláznů. Záznam je z nuselské Paliárky, předtím byl klub na Smíchově.

V zásadě to osciluje kolem poezie a výtvarna, s tím, že při živých vystoupeních tam bývá dost písničkařiny. Tím, že jsme se snažili, abychom nedělali klasická nudná autorská čtení s židličkou a lampičkou, se tam dostalo víc hudby i divadelních prvků – ⁠⁠⁠⁠⁠⁠vychází to často z nějakého konceptu, kterým celý večer rámujeme.

Byly to například meditace, revoluce, diktát, Lesní univerzita Honzy Kubíčka nebo rýmované improdrama o Ústavu namátkové péče, se kterým jsme infiltrovali Národní divadlo.

Pokud máš na mysli nějaký žánr, nějaký -ismus, je tam hodně prvků dada a taky vlastně něčeho, co bych označil jako „naděje“, veskrze temná díla se u nás objeví jen okrajově. Ale nějak ten směr pojmenovávat nebo předurčovat jsme nechtěli, to by bylo na škodu, každý umělec má vlastní slovník a už i těch pár slov mu může za chvíli znít jako břemeno.

Příbuznost je pak spíš řekněme subkulturní. To se týká i „palidí“, paliárkových lidí – že jsme všichni takoví neotesaní samorosti a vzájemně se v tom podporujeme.

Mým původním úmyslem bylo založit webové médium; to, že se z toho stala komunita s velmi blízkými vztahy, to se nám tak v podstatě vymklo z rukou. Pro mě je důležité vzájemně se ovlivňovat a podporovat s umělci jdoucími podobným směrem a můj název pro ten náš směr je asi naivita, to je nedělat kompromisy s lidským světem okolo, přestože ten svět tolik chce, abychom je s ním dělali.

Mívali jsme takzvané redakční slety každé pondělí. Tam jsme si ukazovali, co píšeme a plánovali společně akce. Časem z toho zbyl jen Open mic Bláznů.cz a přátel, otevřený veřejnosti, který je v Paliárce každé první pondělí v měsíci a slouží nám i k „verbování“ nových bláznů. A to hlavně díky Lukáši Sobíškovi, který ho většinou pořádá a moderuje.

Jinak v mailu mi leží už pátá sbírka Andie Bech – na redakční práce se s bláznama navzájem občas využíváme. Do výtvarna si kecat nedovolím, ale u poezie mě to dost baví. Dělávali jsme to na textařině na Ježkárně (Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka – pozn. red.), a že mi takový tvůrčí kolektiv chyběl, bylo i jednou z pohnutek k založení Bláznů.

S těma diagnózama máš pravdu, i to pro mě bylo překvapení, u kolika z těch inspirativních osobností dospěl rozpor s málo otevřenou společností až k papírům na hlavu, řekl bych, že je jich ve skupině klidně polovina.

Co se akademiků týče: máš-li na mysli Mgr. Petra Turečka, Ph.D., alias Turdu, ten je autorem Ciceronovy ikonický pixelový tváře a taky vědeckých průzkumů zaměřených na připisování významu větám generátoru. Ale tenhle projekt vznikl, když jsem, nevím proč, dal do Google Translatoru k přeložení odstavec lorem ipsum. Chvíli jsem si myslel, že je to nějaká šifra. Pak jsem se vrhl na programování.

Generátor běží na adrese cicero.blazni.cz, kromě toho žije i v Paliárce jako figurína se smartphonem v hlavě, která jako Golem svítí očima a přes reprák hlásá svoje pravdy. Nedávno jsme s Ciceronem oslavili jeho už desátý narozeniny.

Lorem ipsum je změť latinských slov, která se používá v grafických návrzích a nesmí dávat smysl, aby neodváděla pozornost. Překladač je naopak hledač smyslu.

Já rád tvrdím, že výsledkem je čistý smysl všeho. Turda rozlišuje vnímání výsledků na škále pravda – praktická rada – dada a citát ze Stopařova průvodce galaxií (kniha i film). Zpaměti bych ocitoval třeba: „Bohužel, škola je nuda“, „Stres není izolace v sukni“, „Bylo to divné, ve dveřích promovala mrkev“, „Nyní jste v omáčce po celém světě, nebo omáčkou“. Na svém Cicero tričku mám „Fotbal byl knedlík v jeho lodi“.

Banka latinských slov je pořád stejná, mix je vždycky náhodný, ale překladač se neustále vyvíjí, a tak Cicero mluví každý rok ještě o trochu smysluplněji.

Prezidentský duel mezi umělou inteligencí a generátorem mouder. Připravila ho Terezie Nesmyslon, která se ujala role moderátorky, a Fanky.

Je to dost organický. Jaroslav Alétotaky je bezstarostnej, jen na podzim melancholickej, rozevlátej surrealistickej poeta, Tomáš Recht je už od gymplu autor říkanek, Pan Žu je županovej mudrc. Božetěch S..ček toho moc nenapsal a za to jsem rád. Fanky je postavička, loutka, komiksovej superhrdina, karikatura. Ten to často zastřešuje.

Z počinů Bláznů.cz je pro mě asi jako pro jediného nejdůležitější náš web. Je to soubor všeho, co naše skupina může komukoliv nabídnout. Není to – až na těch pár sborníků – nikým svázané a vydané, ale to bych právě jako digitální idealista chtěl, aby nehrálo roli.

Co je naopak nejvíc vidět, je v poslední době Festival bláznů. To měl být původně jen slet těch krásnejch bytostí, co se za deset let rozprchly po republice, zase jednou na jednom místě, kde zahrají i jejich kapely. Měla to být jednorázová záležitost, a už tu máme čtvrtý ročník. Ten se odehraje 15. až 17. 8. ve Třebovli na Kolínsku.

Líbí se mi to dobrodružství, kam člověka zavedou slova, když jim to dovolí, jen tím, že se sobě podobají. A když nezapomene, kde začal, může novým kontextem přidávat refrénu na dimenzích. Všechno, co člověk někde až příliš slýchá, potřebuje ventil. Když že se to dostane do hry slov, můžeme se s nadhledem zasmát tomu, čím jsme se to zase zahltili. Někdy to ale není o legraci, spíš takové malování nálady slovy, hezky se poslouchá, jak tečou.

A potom, nejdou mi příběhy, možná proto, že ani nechci, aby mi šly, že nechci vnímat život jako příběh.

Nefungovalo to ani tehdy, doháněl jsem čtverečky třeba za tři dny zpět. Přestal jsem, protože to bylo neudržitelný. Žiju docela chaotickej život a vlastně mi to tak vyhovuje.

Píšu pomalu, dlouho hledám slova, ale málo potom přepisuju, to až třeba když se mi podaří k věcem vrátit s dostatečným odstupem a zároveň nějakou naladěností na ně.

Není to žádný podstatný prvek, spíš nevidíme důvod se tomu bránit. Baví mě slovo „pohoršení“, stejně tak bych mohl tvrdit, že se někdo pohledem na nahého cizího člověka „polepší“.

Tyhle eskapády nás provázejí od začátku, v ulicích Kladna Roga s Kristýnkou kdysi zachytily kamery, v Plzni jsme se balili do potravinových fólií, Jožin nosil sako namalované na tělo, na festivalu Bláznů tradičně děláme workshop, kdy nazí lidé malují nahé lidi na nahé lidi.

Letos s námi festival pořádá Zelí ze Zelífestu, což je festival, kde se vždycky děly podobný věci, tak se obávám, že nás to letos nepřejde.

V Kometách bohužel nemám takové slovo, jak to na první pohled vypadá z toho, že jsem frontman. Každý z těch kluků to bere vážně a mají své přístupy k umění, takže to nějak montujeme dohromady, a proto to není punk-funk, jaký by to byl, kdyby to bylo na mně.

Tím, že Komety vyžadují nějakou úroveň technického zázemí a tak dále, ve výsledku nehrají všude, kde by mohly, což mě trochu mrzí – pro mě je kapela hodně o živém hraní.

Na druhou stranu, když takhle jednomu záleží na obsahu a druhému na formě a jako průsečík vychází dobrý obsah v dobré formě, člověk se z těch výsledných nahrávek, klipů a koncertních show nakonec raduje.

Aktivismus vnímám jako základ svobodného života ve státě. U nás na Kladně jsem teď spoluorganizoval lampionový průvod pro divadlo Lampion, kterému chtěl primátor rozhodovat o uvedení nebo neuvedení her. Prostředí pro kulturu je na Kladně docela totalitní.

Jinak se demonstrací účastním spíš jako tělo nebo transparent do počtu, ať už proti oligarchii, rasismu, všelijakým totalitářům světa, za busking (pouliční umělecká veřejná produkce), klimatickou odpovědnost, nebo sociálnější záchytnou síť. Kromě role občana se ale politice rád vyhnu.

Fankyho kladenský protestsong

Nejsou v tom velké peníze, spíš jen spousta práce. Když domlouváš tyhle akce s lidma na jedné vlně, nezeptají se tě jako profesionálové, jaké jsou podmínky, ale prostě zjistí, jestli mají čas, a dorazí.

Paliárka i festival fungují na dobrovolných příspěvcích, někdy doporučujeme jejich výši.

Rozhodli jsme se nejít cestou hledání nějakých „jmen, co dotáhnou lidi“, ale dát dohromady komunitně spřízněný věci. Sami na tom odmakáme spoustu hodin, které zcela jistě nikdo neproplatí.

Potřebujeme jen pokrýt náklady, není to velký festival. Je fajn, že tak působí, ale je to pořád setkání u kamarádky na statku.