Článek
Když se řekne Gas, co se vám vybaví?
To jste odhalil velmi hluboký kořen. Skupina Gas jsou mé zlaté undergroundové časy. Na začátku osmdesátých let jsme se v ní potkali s klávesistou Dušanem Vozárym a textařem Petrem Honsem a snad jsme si tam trochu načrtli budoucí temnou linii Oceánu, v němž jsme se později setkali.
Do svých patnácti let jsem se v hudbě propracoval k hard rocku a glam rocku. V Českých Budějovicích na střední škole jsem ale poznal i underground, punk a elektroniku. Bylo to díky klukům, kteří měli vazbu na pražskou hudební scénu. Mezi nimi byl i Petr Muk.
Kde jste se potkali?
Na konci sedmdesátek na střední škole, když jsme si k sobě v prváku zcela náhodou sedli do lavice. Já se na tu školu dostal na odvolání, a ještě do jiné třídy, než kam jsem se původně hlásil. Petr přišel na první hodinu za pět minut osm, a protože jinde bylo plno, sedl si ke mně.
První kapela, ve které jsme spolu hráli, byl Dural. Potom přišel Gas a pak takzvané pražské období. Petr se totiž rozhodl, že dodělá střední školu a zmizí do Prahy. Asi dva tři roky v ní žil v jednom bytě s rodinou Mirka Vodrážky. Déle to ale prý nešlo, nedělalo to dobrotu. A tak se vrátil do Budějovic, kde v pětaosmdesátém vznikl Oceán.
V té Praze, kam jsem na víkendy dojížděl i já, jsme se dostali ke spoustě zajímavých desek. Chodili jsme na burzy, kde jsme je kupovali a vyměňovali, a společně je poslouchali. To nás hudebně dost zásadně ovlivnilo.
Oceán vznikl v pětaosmdesátém a důležitý pro něj byl návrat do Prahy, na festival Rockfest do tehdejšího Paláce kultury v roce 1988. Vzpomínáte si na ty okamžiky?
Dostali jsme se tam přes několik okresních a krajských kol. Pořadatelé nás však v programu nezařadili na scénu, na které jsme chtěli hrát, proto, že na ní hrály novovlnné kapely, které nám byly zvukově blízké. Například Žentour nebo Omnibus.
Na to, že to byl náš první koncert v Praze, ale nebyl ohlas špatný. Lidi docela zírali, však jsme přišli na pódium docela vizuálně vyzdobení a byli jsme i hudebně připravení. Dodnes říkám, že i s ohledem na pár dalších koncertů, které jsme v tehdejším Paláci kultury před i po revoluci odehráli, mi ten barák, dnešní Kongresové centrum, nevadí.
Oceán na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v dobách své největší slávy
Co se po vašem vystoupení na Rockfestu stalo?
Vydali jsme nějaké singly, které se docela líbily kritikům a hráli je i v pár předrevolučních hudebních pořadech, třeba v rozhlasovém Větrníku. Na jaře 1989 se nám ozvalo Středočeské kulturní středisko a nabídlo nám, že by se mohlo stát naší zřizovatelskou agenturou. Samozřejmě jsme po tom skočili jako diví.
Udělali jsme přehrávky před porotou, ve které byl mimo jiné Olda Říha a vše se zdálo být zalité sluncem. Předesílám, že tenkrát takzvaného zřizovatele i přehrávky hudebníci mít museli. Horší byl politický pohovor, který byl součástí přehrávek. Museli jsme si trochu vymýšlet, ale tehdy už byla perestrojková atmosféra, takže to nebylo tak vyhrocené, jak by to asi bylo pár let předtím.
Kdo byl strůjcem na tu dobu u nás originálního elektronického zvuku Oceánu?
Do elektroniky to hodně tlačil Honza Vozáry. Byl jí fascinovaný a dnes mohu říct, že vymyslel zvukový model, se kterým Oceán uspěl. Měli jsme za sebou undergroundové období a snad proto jsme na syntetizátorech, které jsme používali, hledali temnější zvuky. To určilo duch kapely. Petr Muk do toho pak svým hlasem vnášel určitý mystický prvek.
Všichni jsme byli hudební samouci a všechno jsme dělali intuitivně. Já sice trochu hudební teorii ovládal, ale za moc to nestálo. Učili jsme se za pochodu.