Britové hledali nejlepší skladbu 70. let. Našli ji u Davida Bowieho

V sedmdesátých letech byli umělci vnímáni jako střed tvůrčího procesu. Nahrávací společnosti proto jejich rozvoj spíše podporovaly, než aby jim diktovaly, co mají nahrávat. Byl prosazován koncept umělecké svobody a hudba se díky tomu odvážně rozšiřovala a nabízela mnohé nové varianty.

Byla to éra experimentálního progresivního rocku, glam rocku, hard rocku, art rocku, funku, diska, zrodu elektroniky a nástupu punku.

Písnička Life on Mars?, která v anketě významného britského zpravodajského serveru The Telegraph zvítězila, má zajímavý příběh. V roce 1968 napsal britský zpěvák David Bowie anglický text k veleúspěšné francouzské skladbě Comme d’habitude. Verzi s názvem Even a Fool Learns to Love ale francouzští vydavatelé neakceptovali, a tak zůstala v šuplíku.

Práva k písni později koupil kanadský písničkář Paul Anka a spolu s dalšími dvěma textaři ji přetvořil ve skladbu My Way, což je dnes klasika Franka Sinatry. Bowie později přiznal, že ho tato situace doslova doháněla k šílenství.

Reagoval na to tak, že napsal ještě odvážnější píseň s použitím některých stejných akordů a podobné struktury. Výsledkem byla monumentální glamrocková balada s prvky kabaretu a art rocku a velmi náročnou pěveckou linkou. Dostala název Life on Mars?

Komentátoři ji považují za jednu z Bowieho nejlepších písniček a mnozí ji už v minulosti označili za jednu z nejlepších písní vůbec. Kritici v ní chválili Bowieho pěvecký výkon i aranžmá pro smyčce. Píseň se objevila v několika filmech i televizních programech a byl po ní pojmenován britský televizní seriál Life on Mars z roku 2006.

Na druhém místě žebříčku skončila skladba Tangled Up in Blue (1975) od Boba Dylana. Je údajně ovlivněná kubismem a abstraktním uměním a nese srdcervoucí příběh o neopětované lásce. Nahlížený je z různých perspektiv, je však ukotvený jednoduchým a silně evokativním melodickým motivem.

Text písničky je dlouhý a výpravný. Plyne nicméně svižným tempem a je plný zajímavých rýmů a postřehů.

Třetí pozici získala skladba I Will Survive (1978) od americké zpěvačky Glorie Gaynor. Jedinečnost této diskotékové písně pramení z kombinace melancholické melodie v mollové tónině s textem vyzařujícím odhodlání překonat těžké životní období. Píseň s univerzálním poselstvím o přežití se stala jednou z nejoblíbenějších karaoke skladeb na světě.

Při jejím nahrávání ve studiu už zbývala do konce zaplacené doby pouhá půlhodina. Hudebníci přesto ve spěchu improvizovali a díky tomu ještě obohatili zamýšlené aranže skladby o různá vylepšení. Dramatický klavírní úvod byl k písni přidán dodatečně.

Gaynor měla při nahrávání zpěvu zraněná záda a musela mít speciální ortézu. Veškerou svou bolest tehdy vložila do svého výkonu a dokonale zachytila napětí mezi rezignací a nadějí.

V žebříčku The Telegraphu se objevily i další silné skladby. Jsou v něm písničky od Beatles, Queen, Led Zeppelin a dalších velikánů té doby.

Trvalá popularita hudby 70. let se nadále projevuje i její přítomností na Spotify, službě, kterou využívají především mladší posluchači a teenageři. Queen, Pink Floyd, ABBA, Bob Marley, Elton John, Bee Gees, Eagles a další svými skvělými písněmi zajišťují, že na sedmdesátky se jen tak nezapomene.