Anna K.: Už jsem si zula boty

Album Údolí včel je o lásce, o vašem vztahu s Tomášem Varteckým. Jaké to je, dostat cenu za kolekci tak osobních písní?

Asi jste si všiml, že když jsem si na pódiu pro cenu přišla, byla jsem hodně rozrušená. Kdybych dostala sošku třeba jako zpěvačka roku, asi by to bylo jiné. Byla bych klidnější, nebylo by to pro mě emočně tolik vypjaté. V případě tohoto alba to ale emočně vypjaté bylo.

Když se předtím zpěvačkou roku stala Pam Rabitt, nepočítala jsem, že bych se svou druhou nominací mohla uspět. Řekla jsem si, že je to asi nastavené směrem k mladší generaci.

Přestala jste si věřit?

Mám už pár Andělů doma, takže jsem věděla, že pokud žádného nedostanu, v mém životě to nic nezmění. Pohodlně jsem se usadila, zula jsem si boty, protože mě trochu bolely nohy, a byla jsem spokojená. Když mě pak zavolali jako vítězku, rychle jsem si boty zase obula a vyběhla na pódium trochu rozhozená.

Musím přiznat, že jsem se dost třásla. Přitom jsem mazák, na pódiu jsem už stála mnohokrát. Chtěla jsem poděkovat všem lidem, kteří mi k desce Údolí včel pomohli, tedy i dalším kromě Tomáše, ale nebyla jsem toho schopná.

Když se na to však podívám objektivně, musím říct, že když jsem dostávala nějakou cenu v přímém přenosu, vždycky jsem to pokazila. Prakticky se mi nestalo, že bych šla z pódia a říkala si, že jsem udělala všechno, jak jsem chtěla.

Co za tím je?

V případě Údolí včel dojetí. Cesta k albu byla velmi dlouhá a trnitá. Myslím si ale, že je naše nekrásnější.