Hlavní obsah

Herečka Leona Skleničková: Při kickboxu si připadám jako ninja

28. 5. 2022, 8:25

Třiadvacetiletá Lea Skleničková má ráda, když si v rámci role sáhne na dno. Což předvádí v postavě Grety v dramatu Stínohra, díky kterému se dala na kickbox. Z osobních pocitů čerpala v seriálu Pan profesor, kde představovala studentku trpící anorexií. Sama si totiž touto nemocí prošla. Teď však má radost ze života a daří se jí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Nadějná herečka, která ráda sportuje, zaujme nejen svým vzhledem, ale i kultivovaným projevem.

Článek

Do kin v dubnu vstoupilo česko-slovenské drama Stínohra, kde ztvárňujete jednu z hlavních rolí, schovanku Gretu. Jde o thriller, bylo těžké vypořádat se s vypjatými scénami?

Ano, Stínohra je náročná, jak pro diváka, tak i pro nás herce. Ale zpětně ji mám spojenou hlavně s radostí z práce. Natáčení vypjatějších scén přináší intenzivní herecký zážitek, protože do takové role se musíte ponořit. Jako obecenstvo se občas rádi díváme na náročné, smutné příběhy, jako umělci se rádi noříme do role a cítíme ji v sobě až do morku kosti.

Film režíroval Peter Bebjak, který v poslední době zaznamenává výrazné úspěchy. Třeba se seriály – Devadesátky, Chlap, Duch nebo Herec. Jaký má přístup k hercům?

No, on si svoji práci ohromně užívá a užívá si i práci s herci. Myslím si, že od toho se všechno odvíjí. Díky tomu, že je otevřený, přímý člověk, cítíte se vedle něho a s ním dobře. Je radost s Peterem pracovat a těšíte se na každý nový natáčecí den.

Vasil Fridrich: V Devadesátkách nejde o příběhy policistů, podstatné jsou skutečné zločiny

Styl

Ve Stínohře boxujete, získal si vás tento sport?

Měla jsem to štěstí, že jsem se v rámci příprav filmu dostala ke skvělému trenérovi Petrovi Tahalovi, mistrovi světa v kickboxu. Samozřejmě má pod palcem i klasický box, protože ten základ je stejný. Půl roku mě připravoval, pěkně jsme si sedli i lidsky.

Po skončení natáčení jsem k němu dál docházela, ale už ne na klasický box, ale na kickbox, který využívá nejen údery rukou, ale i kopy nohama. Při kickboxu si člověk připadá jako ještě větší ninja a během tréninku ze sebe vydá všechnu energii.

Foto: Falcon

Se slovenským hercem Milanem Ondríkem, hlavním hrdinou Stínohry, jako Greta, která se dá na box.

Filmové Gretě nahrazovala tělocvična nepoznanou rodinu, šlo o určitý extrém. Vím, že máte za sebou také těžké období – boj s anorexií. Kdy a proč se rozjela?

Bylo to kolem dvanáctého roku. Když se rozjela, tak jsem si vůbec neuvědomovala, co se děje, co jsem si převzala a vytvořila za vzorce a kam to může vést. Tehdy ve mně uzrála iracionální myšlenka, že abych měla kamarády, byla ve škole oblíbená, tak musím být hubená jako moje spolužačky nebo ještě hubenější.

Jako malá jsem nevěděla, jak si získat kamarády, jak se chovat v kolektivu, být sama za sebe a cítit se dobře. Šlo na nějakou dobu o špatnou cestu a mně trvalo, než mi to došlo.

Jak se vlastně porucha příjmu potravy léčí?

První krok pro mě byl přiznat si, že se motám v kruhu. Důležité bylo také uvědomit si, jak moc se trápím, a přiznat to mamince, která znamenala velkou oporu. Vzala mě k paní doktorce, což je podstatné. Podpoří vás, když vám řeknou, že nejste slaboch, že jde o nemoc a že se z ní dá dostat.

Začala jsem docházet k psychoterapeutce, do denního stacionáře na sezení, tam jsem se potkala třeba s děvčaty, která musela mít kalorický příjem tři měsíce pod dohledem lékařů v nemocnici. Hodně pro mě znamenalo vidět, kam až může nemoc zajít. Správně mě to vyděsilo. Já, díky bohu, ani v té nejhorší fázi nikdy nezkolabovala.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Herečka Leona Skleničková

Co vám nakonec v boji s nemocí pomohlo?

(dlouho přemýšlí) Asi to, když jsem si dovolila nějakou dobu „nemoc“ neřešit, přestat se tak hlídat a dát si svobodu. Sice jsem se zpočátku cítila hrozně, že nemám život pod kontrolou, bála jsem se, ale pak jsem viděla reakce okolí na to, jak najednou zářím. Začalo se mi mnohem víc dařit v životě.

Anorektičku jste si zahrála v seriálu Pan profesor. Nebylo těžké vrátit se znovu do mučivé minulosti?

Tohle bylo skutečně hodně osobní, protože jsem čerpala z vlastních pocitů na gymplu. Občas bylo těžké to setřást a uvědomit si – Leono, teď už jsi na tom dobře a cítíš se dobře i sama se sebou. Zároveň jsem dopředu věděla, že do této role chci jít naplno. Využít příležitosti odvyprávět těžký příběh aktuální pro spoustu dívek a možná i chlapců.

Prošla si anorexií. Na vlastním příběhu ukazuje, jak snadno lze této nemoci propadnout

Styl

Studovala jste herectví v Londýně. Proč ne u nás na DAMU?

Původní plán byl vydat se klasickou osvědčenou cestou, moje jediná přihláška v maturitním ročníku gymnázia šla na DAMU. Vkládala jsem veškeré naděje do přijímacího řízení, začala si připravovat monology rok dopředu. Vytvořila jsem si z toho takové oko jehly a myslela si, že jedinou možnou cestou je projít přijímacím řízením. A pak budu moci dělat, co si přeji.

Na DAMU jsou přijímačky tříkolové, já si všechna kola užívala, pak se ale stalo, že jsem zůstala pár míst pod čarou. To pro mě byla velká rána. Snažila jsem se oklepat a rozkoukávat se, co dál. Angličtina vždy byla mojí velkou vášní. Takže jsem vyrazila do Londýna a vážím si toho, že jsem tam mohla nějakou dobu studovat.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Herečka Leona Skleničková

Asi milujete hudbu, když po návratu z Londýna přišlo na řadu studium muzikálového herectví?

Ano! Začala jsem chodit na hodiny zpěvu až rok před přijímačkami. Do té doby jsem působila ve školním sboru, zpívala, ale nikdy jsem si úplně pěvecky nevěřila. Objevením sólových hodin zpěvu jsem v tom našla novou vášeň. Tenhle umělecký projev mě moc nabíjí. Ráda bych do budoucna propojila zpěv s herectvím.

Přijetí na muzikál bylo překvapením, kterého jsem si o to víc vážila. Profesoři mi dali šanci se zdokonalit, hlavně v oblasti tance, kde jsem proti jiným spolužákům měla technické zkušenosti mnohem menší.

Získaný britský akcent vám umožnil dostat se do divadelní společnosti Prague Shakespeare Company, v níž působí převážně zahraniční herci?

Já s nimi začala spolupracovat už během studia na gymnáziu, díky herečce Anežce Rusevové, která mě připravovala na přijímačky na DAMU a také s nimi dříve hrála. Znamenalo to pro mě první setkání se shakespearovskou angličtinou. Je krásná, stejně jako stará čeština, jiná, používá jiné tvary, slova, má v sobě rytmus jambu.

Brzy má být v televizi uveden český fantasy komediální seriál Czechia(wo)men, v němž hrajete jednu z hlavních rolí. O co jde?

Jde o barbarskou komedii ve stylu Monty Python humoru, která je hravá a někdy kousavá. Odehrává se v období, kdy na našem území žili Kelti a Bójové. Je to zároveň můj první produkční počin, kdy se na tvorbě tohoto seriálu podílím s režisérem Davidem Stejskalem a dalšími talentovanými lidmi. On scenáristicky společně s Janem Parmou přišel na ten nápad.

Za projektem stojí i česká kaskadérská špička, Zdeněk Gloser, který tomu vzhledem k tématu dodal patřičný punc. Zatím jsme natočili pilotní díl a jsme ve fázi postprodukce. Čeká nás doladění zvuku, dobarvení a těšíme se, že začneme seriál nabízet k výrobě.

Reklama

Související témata:

Výběr článků